LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #66607
Autor:	Seregil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Na pokračování
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	29.07.2012 10:47
Počet návštěv:	276
Počet názorů:	4
Hodnocení:	4

Prolog

Poslední Tuomar - Kapitola VI.

„Ignác a zvědové hlásí příchod, Astorie,“ zasalutoval Ignác, když jsme vešli na ubikace.
Před námi stál holohlavý muž ve středních letech s pronikavýma modrýma očima. Na rozdíl od zvědů v šedém byl oblečený do zeleného stejnokroje s červenou šerpou přes hrudník. Na prsou měl vyšitý erb Lamorského knížectví. Černý kůň ve zlatém poli.
„Nějaké novinky?“ zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.
„Skřeti vyvíjej větší aktivitu a mimoto jsme načapali nějaký loupežníky. Nebylo jich moc, takže jsme je pobili. Kořist odevzdám do pokladny,“ řekl Ignác. A zde přítomnej pan Tomáš, vám řekne, co se stalo s Lamarem.“
„Kdo jsi?“ zeptal se mě velitel, když mávnutím ruky propustil zvěda.
„Tomáš Tuomar Bard,“ představil jsem se.
„Mluv tedy,“ vyzval mě s povzdechem a opřel se o parapet okna.
V jeho očích se zračila únava smíšená se smutkem.
Vyložil jsem, co se stalo v lese a předal mu svitek. Velitel Astorius rozlomil pečeť a pustil se do čtení.
„Jsi poslem špatných zpráv,“ řekl, když dočetl.
„Tušil jsem to,“ povzdechl jsem si.
„Nemohu teď postrádat žádné muže. Mohl bys tuto zprávu doručit do hlavního města? Dám ti průvodní dopis, nikdo by tě neměl zdržovat,“ pronesl po chvilce a pustil se do psaní na pergamen.
„Komu mám tu zprávu předat?“ zeptal jsem se, když velitel dopsal.
„Jmenuje se Seridian. Je jedním z nižších šlechticů na knížecím dvoře a můj dobrý přítel. Má na knížete velký vliv. To, co jsi mi přinesl, znamená válku, jaká tady dlouho nebyla. Kníže se musí spojit s králem Ardenovenie. Je to velice důležité. Jsi-li opravdu Tuomar, pak je zde proroctví,“ řekl velitel.
„Jaké proroctví?“ zeptal jsem se a vzal od něho oba svitky.
„Každý ho zná. Udivuje mě, že právě ty ne,“ zamračil se Astorius.
„Jsem cizinec a Chargaal mě do žádného proroctví nezasvětil,“ řekl jsem a pohlédl mu do očí.
„Není času na povídání. Myslím, že po cestě se vše dozvíš. Lidé stále doufají, že se proroctví nenaplní. Žijeme už dlouho v míru. Příchod nového Tuomara značí válku,“ vysvětlil velitel. Do Arznaku to na koni trvá asi sedm dní, když je dobré počasí. Nikde se nezdržuj a pokud si budeš moci dovolit odpočívat méně…“
„Zařídím se podle tvých rad, Astorie,“ přerušil jsem ho. Vydám se na cestu ihned.“
„Řekni Ignácovi, ať ti zařídí zásoby,“ řekl velitel. Buď sbohem.“
„Hodně štěstí v nastávajících časech,“ rozloučil jsem se a odešel do stájí.

„Velitel vypadal ustaraně,“ oslovil mě Ignác, když mi předával sedlové brašny s jídlem pro mě i pro koně.
„A divíš se mu? Nečekal, že se dožije příchodu Tuomara,“ odvětil jsem a upevnil jsem brašny k sedlu.
„Jo to máš pravdu, pane. To nečekal nikdo z nás,“ pokýval hlavou voják.
„Buď zdráv Ignáci,“ řekl jsem a vyskočil do sedla, zadek mě ještě bolel, ale některé věci jsou důležitější.
„I ty, pane,“ mávl mi Ignác.
Rozjel jsem se večerem na jihozápad. Po cestě mě čekaly čtyři vesnice a pak už hlavní město. Projížděl jsem mezi tichými poli a remízky. Z ničeho nic Aršízar zaržal a vzepjal se. Spadl jsem do křoví kus od cesty. Rychle jsem se vymotal a tasil meč. Hřebec tančil na zadních a kopal kopyty do vzduchu. Všiml jsem si zakrslé postavy, která vztahovala ruce po mém koni. Rozhlédl jsem se po okolí. Zaslechl jsem cinknutí přezky a tlumený výkřik. Pak jsem zahlédl záblesk. Vytasil jsem i druhou zbraň. Zpomalil jsem svůj dech a vykročil k tomu skrčenci. Jakmile mě spatřil, rozeběhl se dál po silnici. Aršízar neklidně řičel. Zasunul jsem jednu zbraň a přistoupil k němu. Položil jsem mu ruku na krk.
Co se děje Aršízare, oslovil jsem ho zaklínadlem.
Jsou tu obludní skrčenci. Je jich víc, než mám nohou, odpověděl kůň a postupně se uklidňoval díky proudící energii z mé ruky.
Skřeti, došlo mi, když jsem pohlédl na Kargangraš, který světélkoval.
Kde, zeptal jsem se.
Jsou schovaní někde tady u cesty, odpověděl.
Zůstaň, kde jsi, přikázal jsem mu.
Pak jsem ho podlezl a odplížil se do příkopu. Chvíli jsem zůstal ležet a rozkoukával se. Všiml jsem si, že několik sáhů přede mnou něco leží. Opatrně jsem se připlížil. Ležela tam mrtvola jakéhosi sedláka, jak jsem si domyslel podle oblečení. Dle nezaschlých ran na krku jsem usoudil, že byl zabit před chvílí. Zvedl jsem se a překročil tělo. Zaslechl jsem dívčí výkřik. Rozeběhl jsem se po zvuku. Spatřil jsem šest skřetů, kteří se potýkali s dívkou. Vrhl jsem se mezi ně, dívku odstrčil stranou a tasil druhý meč. Přenechal jsem vládu vypěstovaným instinktům. Vykryl jsem první rány a rozdal několik svých. Pak to šlo ráz na ráz. Kryt na záda a bodnutí vpřed. Zasténání a pád těla. Otočka a kruhový sek oběma meči. Tančil jsem mezi pěti šmouhami. Výskok a sek. Bolestné zavytí. Čerpal jsem energii z míhajících se čepelí. Bodnutí a kryt. Sehnul jsem se pod čepelí. Další kruhový sek. Střeh. Chvíli jsem tiše stál. Nebylo už s kým bojovat. Skřeti leželi nehybně na silnici. Kousek opodál seděla dívka a zírala na mě. Otřel jsem meče a zasunul je do pouzder na zádech. Uklidnil jsem bouřící žaludek a tiše hvízdnul a v mysli oslovil svého hřebce. Aršízar přiběhl vzápětí. Prohledal jsem mrtvoly a obral je o mince, které měly u sebe. Dívka už stála u mého hřebce a hladila ho po nozdrách.
„Děkuji vám, pane,“ otočila se na mě.
Oči měla plné slz.
„Není zač. Cos dělala tak pozdě venku?“
„Byli jsme spolu s otcem sbírat jmelí v nedalekým lesíku, jedině tady roste na jaře. Pak si pamatuju ty děsivý obličeje a …“ dívka se rozplakala.
Objal jsem ji a šeptal uklidňující slůvka.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Táňa,“ špitla dívka.
„Kde bydlíš?“
„Asi tři míle odtud. Vesnice Skerhal.“
Tahle je na mé trase, uvědomil jsem si, když jsem si v duchu promítl mapu.
„Vezmu tě domů, ale napřed to tu trochu poklidím.“
S těmito slovy jsem ji nechal stát u Aršízara. Těla mrtvých skřetů jsem nakupil kus od cesty a zapálil je. Mrtvého sedláka jsem přehodil přes Aršízara. Mlčky jsme s Táňou došli do vesnice. Vstříc nám přicházeli ozbrojení vesničané.
„Táňo!“ vykřikla jedna z žen a vrhla se k dívce.
„Mami,“ zaštkala Táňa a objala ji.
„Kdo jste pane?“ oslovil mě jeden z vesničanů.
Byl stejně vysoký jako já a jako jediný držel v ruce meč se širokou čepelí.
„Tomáš Bard. Jsem na cestě s důležitým posláním. Jen projíždím,“ řekl jsem.
„Zachránil mi život před skřety,“ dodala Táňa, když se vymanila z matčina objetí. Bohužel otce zabily ty stvůry dřív.“
„Co to říkáš, před skřety?“ zhrozili se vesničané.
„Bylo jich šest. Už nikomu neublíží, to mi věřte,“ přerušil jsem je.
„Co jste zač? Nosíte dva meče a vypadáte jako…“
„Tuomar,“ doplnil jsem toho vesničana s mečem.
„Na Tuomara mi připadáte mladý,“ řekl a přeměřil si mě s podezřením v očích.
„Tarneli, viděla jsem ho bojovat,“ řekla Táňa. Byl neskutečně rychlej. Skřeti se ho ani nedotkli.“
„Já to říkal. Proroctví se naplňuje,“ prohlásil jeden ze starců. Já to pořád říkám, ale nikdo mě neposlouchá.“
„Ty kušuj Lašere,“ okřikl ho Tarnel.
„Vy, pane,“ otočil se na mě. Jak vám můžeme věřit?“
Pomalu jsem z ramene sňal Kargangraš a vytáhl ho z pouzdra. Pak jsem ho podal Tarnelovi.
„Přesvědč se sám, toto je dědičný meč Tuomarů,“ řekl jsem.
V tu chvíli meč zazářil bledým světlem. Přede mnou se zhmotnila známá silueta. Stál tam Chargaal čelem k vesničanům.
„Tohoto mladého muže, Tomáše Barda, jsem vycvičil. Je právoplatným posledním Tuomarem. Věřte mu, tak jako jste kdysi věřili mě.“
S těmito slovy se rozplynul a čepel pohasla. Tarnel mi mlčky vrátil zbraň.
„Doufal jsem, že tento meč už do smrti neuvidím,“ řekl pak. Znamená to, že …“
„Bude válka,“ doplnil jsem ho. To už vím. Ale proč? Co znamená to proroctví?“
„Udivuje mě, že to nevíš.“
„Jsem cizinec. Chargaal mi nic o proroctví neřekl.“
„To bude na dlouhé vyprávění,“ řekl Tarnel zasmušile. Pojď do mého domu. Káribe, Lestate připravte Sarajovo tělo, zítra ho pohřbíme. Vy ostatní jděte spát. Pevně věřím, že přítomnost Tuomara zabrání dalším nepříjemnostem.“
S těmito slovy se vesničané rozešli. Stačil jsem si ještě ve světle pochodní prohlédnout Táninu tvář. Tmavovlasá s velkýma hnědýma očima v pohledné tváři. Slabě se na mě usmála a já jí úsměv oplatil. Pak zmizela v nočním šeru. Obrátil jsem se na Tarnela.
„Líbí se ti?“ zeptal se mě.
„Je velice pohledná,“ odpověděl jsem.
„Ani se ti nedivím. Je nejhezčí z vesnice,“ řekl Tarnel a povzdechl si.
Mlčky jsme pak pokračovali v chůzi.
„Nebylo tomu tak vždycky?“ zeptal jsem se, když jsme vcházeli do Tarnelova domu. Aršízara jsem předtím odsedlal, vyhřebelcoval a nasypal mu do žlabu obrok.
„Měl jsem dvě dcery. Ta starší utekla před osmi lety do hor. Žena rok potom zemřela žalem. Od té doby se mnoho změnilo,“ vyložil s povzdechem Tarnel a zapálil svíčku, když jsme usedli ke stolu.
„A ta mladší?“ zeptal jsem se a vyndal si dýmku s tabákem. Posuňkem jsem se zeptal.
„Jen si zakuřte,“ kývl Tarnel. Skalima spí. Bez ní bych to tu nezvládl. Nechal jsem ji, má za sebou těžký den. Nezná holka nic než práci. Občas si kladu otázku, jestli si najde chlapce, když se mnou stále poletuje kolem statku.“
Chvíli jsme seděli mlčky. Obklopil jsem se dýmem a sledoval Tarnela, který zíral do prázdna. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti. Měl tmavé dlouhé prošedivělé vlasy, modré oči a hodně vrásek v hranatém obličeji, které mu přidávaly věk. Nebyl nijak výrazně hezký, ale vyzařovala z něho přirozená autorita.
„Proroctví,“ zašeptal a přejel si dlaní přes obličej.
„Proroctví praví, že ze severu přijde Tuomar a spolu s ním invaze skřetů, které povede nový Patriarcha.“
„Patriarcha?“ přerušil jsem ho.
„Nejmocnější skřetí válečník, který sjednotí všechny znesvářené kmeny a povede je přes Ardenopomský kraj. Jen jediný muž se mu může v poli vyrovnat,“ vysvětlil Tarnel.
Najednou jsem znal i zbytek toho proroctví.
„Když ho porazím, bude to jako bychom odrazili celý nájezd skřetů. Kmeny se začnou opět hašteřit, protože Patriarchova magická síla, která je drží pospolu, pomine s jeho smrtí,“ řekl jsem se zavřenýma očima.
V duchu jsem viděl celé proroctví vytesané ohnivým písmem na skále hory Noorgekamp.
„Přesně tak,“ přikývl Tarnel.
„Teprve teď znám celé proroctví, vynořilo se mi,“ řekl jsem. Asi mi bylo předáno Chargaalem, ale skryto pro pravý okamžik.“
„Osud našich zemí je ve tvých rukách, Tomáši.“
„Musím jet dál,“ řekl jsem.
„Míříš do Arznaku?“
Přikývl jsem a vyklepal dýmku.
„Dám ti dobrou radu. Nezaplétej se do politiky šlechty. Udělej jen to, co musíš a ukliď se do ústraní. Nejlépe na jih k moři. Nikdo totiž nebude potěšen příchodem Tuomara. Lidé tě vyhledají sami, až bude třeba.“
„Díky za radu, Tarneli. Proč myslíš, že bude nutné se skrývat?“
„Politika je svinstvo a lidé jsou slabí při rozhodování o velkých věcech. Vím to, přišel jsem takto o přítele,“ řekl Tarnel.
Zvedl jsem se, uklidil dýmku a z torny vytáhl stříbrňák.
„Pro Táňu na přilepšenou. Snad to bez otce a manžela zvládnou.“
„Předám to,“ řekl Tarnel a zvedl se.
Společně jsme vyšli do noci. Aršízar pohlédl naším směrem a spokojeně zafrkal. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho. Pak jsem ho osedlal a vyhoupl se do sedla.
„Buď sbohem, Tarneli,“ rozloučil jsem se.
„Hodně štěstí Tomáši Barde.“

Epilog

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Seregil', 01.08.2012 10:10.