| Dílo #66601 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 27.07.2012 09:04 |
| Počet návštěv: | 241 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 |
| Poslední Tuomar - Kapitola V. |
|---|
Ráno mě vzbudil hostinský přesně. Vůně čerstvého chleba, smažených vajec na cibulce, heřmánkového čaje a domácí marmelády mě dokonale probraly. Rychle jsem se oblékl a doslova zhltal připravenou snídani. Vojáci sešli ve chvíli, kdy jsem si zapaloval dýmku a dopíjel čaj.
„Vyspalej?“ zeptal se Ignác a zakřenil se na mě.
„Můžeme vyrazit,“ kývl jsem.
„Koramusi, kerej sedlák má volnýho koňa?“ oslovil Arnold hostinského.
„Starej Číman něco řikal,“ utrousil hostinský a jal se leštit talíře.
„Arnolde skákni tam s panem Tomášem. Číman se bude trochu kroutit, ale přestane, až mu dáš todle,“ řekl Ignác a hodil mu plný váček.
„To je z toho, co sme našli u těch lupičů?“ zašeptal Arnold.
„Jo, přesně,“ zašklebil se Ignác. Von bude vědít. My zatim připravíme koně na cestu.“
„Pojď se mnou, pane,“ oslovil mě Arnold.
Posbíral jsem si věci a vykročil za mladým vojákem. Prošli jsme vesnicí k druhému největšímu domu. Arnold zabouchal na vrata a vešel dovnitř. Šel jsem za ním.
„Hospodáři!“ zařval voják.
„Co se kurnik děje?“ ozval se výkřik z chléva.
„Konej svou povinnost vůči armádě!“ zařval Arnold, čímž poplašil slepice.
Přiběhli k nám dva hlídací psi. Arnold ustoupil krok nazad. Vyceněné zuby a vrčení nesvědčilo o přátelském chování.
Přivřel jsem oči a nechal v krátkém soustředění uplynout slova hraničářského zaklínadla.
Nejdeme krást, vyslal jsem smířlivou myšlenku směrem k oběma psům.
Oba hlídači přestali vrčet a cenit zuby. Očichali si mou ruku, z níž jsem předtím sundal rukavici. Pak očichali vytřeštěnému Arnoldovi nohy a odběhli.
„Jak jsi to dokázal, pane? Astra a Tesák jsou nejdivočejší psi v týhle vesnici,“ podíval se na mě Arnold.
„Řekněme, že jsem býval hraničářem,“ usmál jsem se. Ale podívej se. Pán domu přichází.“
Nepříliš vysoký humpolácký sedlák právě vycházel z chléva a v ruce držel vědro s nadojeným mlékem.
„Co chceš Arnolde?“
„Potřebujem koňa tadyhle pro pana Tomáše. Má důležitý zprávy pro našho šéfa.“
„A kdo to je, máš ňáký pověření, he?“
„To sice nemam,“ řekl Arnold a vytáhl měšec. Ale mam todle.“
Sedlák ztuhnul a rozeběhl se k vojákovi tak prudce, až mléko trochu vyšplíchlo.
„Nechybí nic?“ zeptal se.
„Přesvědč se, ale nejdřív toho koňa,“ řekl Arnold.
„Pote za mnou,“ zabručel Číman. Alica! Pojď sem a vezmi mlíko!“
Z domu vyběhlo světlovlasé copaté děvče asi čtrnáctileté a popadlo vědro.
„Vodnes to mámě a nevylej to!“ zahřímal Číman.
Pak nás odvedl do stáje. Otevřel jedna vrata a vyvedl neklidného mohutného černého hřebce, který řičel.
„Drž hajzle!“ zařval na něho Číman, když se hřebec začal cukat.
Arnold si znechuceně odplivl. Všiml jsem si, že hřebec je pokrytý zaschlými jizvami od biče. Přistoupil jsem k němu. Chňapl mi po ruce.
„Jen si to zkus, pane. Aršízar je nevděčný zvíře. Zkrotit ho je horší než draka divokatce,“ zašklebil se sedlák a vrazil mi do ruky provaz, který měl hřebec omotaný kolem krku.
Kůň se v tu chvíli vzepjal. Provaz jsem však držel pevně. Přitáhl jsem ho a položil mu ruku na nozdry. Na hledání zaklínadla nebyl čas. Vyštěkl jsem ho.
No tak klid Aršízare, vyslal jsem k němu myšlenku.
Nech mě na pokoji, člověče, zaslechl jsem. Jste všichni stejný. Určitě mě budeš bít stejně jako můj pán.
Aršízare, já nemám důvod tě bít. Chci tě odvést, abys mohl žít lepší život.
Hřebec se uklidnil.
„Sedlo a uzdu,“ houkl jsem na Čímana, ale nespouštěl oči z Aršízara.
Arnold i Číman chvilku toporně stáli. Sedlák se vzpamatoval a odběhl do stáje. Hladil jsem hřebce po nozdrách.
„No tak. Klid,“ šeptal jsem.
„Pane, nikdo na něm ještě nejel. Nenechá se osedlat,“ řekl Číman, když přinesl sedlo.
„Osedlej ho,“ poručil jsem mu.
Číman přehodil hřebci sedlo na záda a utáhl popruh. Pak mu nasadil uzdu. Znovu jsem Aršízara pohladil a vyhoupl se do sedla. Hřebec se vzepjal a zařičel. Taktak jsem se udržel v sedle. Kůň chvilku tančil na zadních. Po celou dobu jsem ho uklidňoval skrze hraničářské kouzlo mluvení se zvířaty. Když se uklidnil, seskočil jsem z něho.
Neboj se, já ti nikdy neublížím, vyslal jsem k němu myšlenku.
Nesmíš mě ale zklamat, člověče. Jsi něčím zvláštní, jiný než ostatní, zaslechl jsem odezvu.
Usmál jsem se a poplácal ho po krku.
„Můžeme vyrazit Arnolde, jen bych koupil nějaký obrok na cestu pro Aršízara,“ otočil jsem se na vojáka a sedláka.
Oba na mě vyjeveně zírali. První se vzpamatoval Číman.
„Dám ti ho zadarmo. Plně si to zasloužíš, pane,“ řekl a odběhl.
Když mi Číman předal obrok a Arnold mu dal váček, odešli jsme ze statku a připojili se k Ignácovi a ostatním. Arnold jim při jízdě ze vsi barvitě vylíčil, jak jsem zkrotil Aršízara. Pak jsme se pohroužili do mlčení. Pozdě odpoledne jsme stanuli před branami Kasichu, menšího knížecího města. Seskočili jsme z koní a provedli je až ke kasárnám. Našlapoval jsem opatrně, nebyl jsem zvyklý jezdit na koni v takových podmínkách a tak dlouhou dobu. I přesto jsem zúročil ty hodiny, které jsem strávil v Bělohorské jízdárně, bolest byla poměrně snesitelná.
„Vo koně se postarám,“ křikl Arnold.
„Pojď za náma, pane,“ řekl Ignác a předal uzdu svého koně Arnoldovi.
„Buď opatrný,“ řekl jsem mu, když jsem mu předal Aršízara.
Arnold kývl a odvedl všechny koně do stájí.
|
|
| Názory čtenářů |
29.07.2012 22:55
 fungus2 |
|
31.07.2012 23:08
 josefk
|
jo, Ignác měl dnes svátek, jestli se nepletu :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|