Starý muž napůl seděl a napůl ležel na šikmé střeše starého městského domu. Pod zády vyhřáté tašky hřály a slunce nad hlavou se klidně dívalo na konec další jedné pouti. Starý muž čekal na tuhle chvíli. Na dnešní den. Na tohle veliké slunce. Na jeho poslední přeběhnutí po obloze. Vždycky si přál zemřít takhle. Tady u oblak, jejichž běh nikdy nikdo nezastaví. Tady u plachtících křídel bezstarostných opeřenců. Tady, kde nikdo jiný není. Jen on a plná prázdnota. Prázdnota plná emocí, plná energie, kterou jinde nenajdete. Střechy vždycky byly jeho osud. Kdysi patříval do skupiny lidí, kteří cítili to, co on. Naskočil do rozjetého vlaku, a díky neobyčejné konstelaci událostí našel sám sebe. Našel rodinu. V lidech podobného myšlení a podobných osudů, i tu skutečnou, kdysi ztracenou. Starý muž měl v očích jiskru. Jiskru poznání, naděje, hořícího smutku a plíživé radosti. Pro tu jiskru mu říkávali Switch. Tenhle okamžik byl jako stvořený pro rozjímání. Vzpomínky. Pohledy zpátky. ---------------------------
Jason. Takový pitomý jméno. Informatik. Taková pitomá práce. Ženský žádný, plat mizernej, anonymita davu, který v králíkoidních buňkách pro zaměstnance ztrácí poslední zbytky lidství. Práce na tři čtvrtě úvazku, jejíž výsledky nikoho nezajímají. Kolečko ve stroji, bez kterého se obejdete. Jídlo v fastfoodu za rohem, hry po internetu, knížky o příšerách a se spoustou krve. Nahotinky v časopisech, které jsou umělejší než všechny kytky podél našich oken na oddělení. Jason. Jason ťukal do počítače, klávesy poskakovaly pod střídavou tíhou prstů a neradostného uvolnění, po kterém opět přijde další tíha. Mozek využíval své spojení s očima jen ledabyle, protože to, co se odehrávalo na lesklém dvacetičtyřpalcovém displeji, byla rutina. Ale mozek Jasona Newborna si někde v hloubce začínal uvědomovat chvění, které tam dříve nebylo. V hloubce několika pater, neprozkoumaných, a zřejmě neprozkoumatelných, se vyřinul pramínek energie. Jason o něm ještě nevěděl, ale již brzy … Kafe na stole jakoby ožilo. Hrnek s pozlaceným fénixem upoutal Jasonovu pozornost. Jsem přepracovanej. Pohnul se ten hrnek? Roste? Ježiš, ta práce mě zabije. Uhnul pohledem od obrazovky. Potřebuju si odpočinout. Na chvíli vypnout. Ale aby si toho nikdo nevšimnul. Protáhnu se. Zaklonil hlavu, zavřel oči, propnul ruce do stran a do dálky. Zapraskal prsty a zhluboka vydechl jako sportovec po namáhavém výkonu. Už ani nemám dovolenou. Ale třeba se zhroutím a budu moct chvíli ležet doma. Hrnek se zase pohnul a změnil tvar neberouc ohledy na silnou povzbuzující tekutinu uvnitř sebe samého. Tyvole. Jason se zvednul a několikery oči se ohlédly po troufalci, který se odvážil vybočit z řady sledů uniformních pohybů. Hrnek se zcela viditelně deformoval. Musím na vzduch. Rychlé kroky podlouhlou chodbičkou mezi kotci neznámých lidí sedících v téže místnosti už roky. Rychlé kroky, studený pot na dlaních a tlak uvnitř čela. Pramínek si razí cestu jako silná droga podaná nitrožilně. Asi se udusím, svírá se mi hrdlo. Jason běží. Na záchodě vyklopí ventilačku, ten vzduch ale nestačí. Já mám určitě infarkt. Pocit křeče v žilách. Krev se mění na něco s mnohem hustějším skupenstvím. Tekutý kov? Už nikdy se nebudu dívat na scifi horory, slibuju. Pot promáčel košili, tlak v čele zesiluje, zavolám si doktora, přece tady nechcípnu na hajzlíku týhle firmy. Tady se nedá dejchat. Mobil nechal na stole. K tomu hrnku se nevrátím, musím na vzduch. Běží. Je mu úplně jedno, kdo ho vidí. Jediná cesta na vzduch je v šéfově kanceláři. Jason neklepe, otevře dveře, „co tady…“, nedívá se na týpka, co mu určuje výši výplaty, tlak v čele, musím.., pot, pot mu teče do očí, pálí, nedá se dýchat, kov v žilách, dveře na balkón, i když je pod mrakem, oči přivyklé na pološero jsou oslepené. Nedá se dýchat, pramínek už na nic nečeká a vybuchuje. Kdyby se šéf pořádně díval, určitě by viděl, jak z Jasona šlehají modrofialové paprsky na všechny strany. Hrneček tam kdesi v kanceláři prasknul a kafe se rozteklo po stole. Jason už nemyslí sám za sebe, je někým jiným, někde jinde a neví o tom. Je fénixem ze svého rozbitého hrníčku, rozbíhá se a ve výšce čtyřiceti pater nad špinavou dlažbou skáče přes zábradlí balkónu. Pramínek, který se stal výbuchem, obklopuje mladého muže a nese ho závratnou rychlostí podél skleněných tabulí šikmo dolů. Jason nic neví, vítr mu studenou rukou tlačí do tváří a tekutý kov poprvé ukazuje svůj smysl. Spojuje se s okolním prostorem, jako by se navzájem propojovaly dvě příbuzné tekutiny. Jasonovo tělo klouže vzduchem jako plachta malé výletní lodi a nese samo sebe do temných postranních uliček. Mizí ve tmě a poměrně hladce vklouzne na malou stříšku dílen ve dvoře továrny na zátky od piva. Kdyby Jason jen malinko dokázal pozorovat dění kolem sebe, kdyby nebyl jen pouhým konzumentem svého vlastního života, možná by vnímal, že to, co se stalo právě jemu, se děje ..víc. |
josefk 