Déšť v ostré jehly proměněn, náhle, v jediném okamžiku, kdy věčný řád zachvěl se v pochybách svého vzniku.
Rašící výhonky zrazené mrazivým jasem, neznají tu variantu nicoty v široké paletě, co kreslí ledové květy v našich duších. Křehké vize čisté krásy, dobra, v krajinách nekonečně vzdálených, jež nejsou na světě…
Naděje první umírá na oltáři časného slunovratu, ve kterém pomíjivost sestáva jiskrou věčnosti ... Ticho právě promlouvá zde řečí radostnou a ve vznešené té chvíli jsem součástí bezbřehé řeky, časem tekoucí…
Je oslnění konce a víra v něj mi dává odvahu, jít s vlastním dechem v zádech do tmy neznámé, kde umíráček přejde ve křik zrození a v dalším tušení zříš novou cestu, však zase do svahu… |