Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

Zákaz vycházení

... větší výběh? Když nedohlédneš ode zdi ke zdi, je výběh velký dost. Teď už jen sehnat do něj správnou společnost...

„Mňau,“ ozvalo se odkudsi tenoulince.

Stehlík zbystřil a poplašeně se rozhlížel po okolí. Hned si však vzpomněl, co si nedávno předsevzal: Že se nerozklepe pokaždé, když mu něco připomene kočku. Ostatním, kteří mňouknutí nezaslechli, proto neřekl nic.

„Nebýt tak ošklivo,“ postěžovala si Kačenka, „mohla bych si na rybníčku čistit peří a koukat se do zrcadla. Jenže v tomhle počasí se na nás podívat stejně nikdo nepřijde, a tak je to vlastně jedno.“

„Mně je tu docela dobře,“ rozhlédl se Tchoř. „Je tu celkem sucho a díry na schování se tu taky nějaké najdou,“ přejel očima po úpatí rozpukaných stěn. „A vajíčka? Na ty je v tuhle roční dobu stejně ještě brzy. Jó, vajíčka...“

„A já mám beztak zakázané vycházky, takže vítejte v pavilonu!“ zahlaholil Slon.

Venku padalo cosi mezi sněhem a deštěm. Všude bylo mokro a bláto, a výběh byl navíc celý tak nějak rozvrtaný. Z pavilonu se tedy nikomu nechtělo.

„A koupat bych se mohla tamhle,“ ukázala Kačenka na betonový bazének, v němž si Slon občas myl nohy.

„Beze všeho,“ souhlasil Slon. „Ale musíš si pospíšit, aby bylo v čem.“ Zahlédl totiž v odtoku proužek vody. „Bazének prosakuje,“ vysvětloval. „Voda se udrží sotva do oběda.“

„Oběd?“ zpozorněl Stehlík. „Mohl bych kouknout do krmelce, nenajdu-li v seně nějaká semínka.“

Tchoř se mlčky odplížil do kouta a začal hrabat do už tak dost děravé podlahy.

Slon se rozhlédl: „Něco k obědu se tu najde pro všechny. A pavilon snad taky nezboříme; teda jestli nespadne sám,“ ohlédl se po puklinách a po Tchořovi. „Chovejte se tu jako doma.“

„A smím i já, mňau?“ ozvalo se znovu, zřetelněji a pode dveřmi se protáhl tmavý stín; tedy spíš stínek. „Jmenuju se Anděla a u maminky už zůstat nemůžu. Brzy totiž bude mít další koťátka; tak už to holt u nás koček chodí...“

„Čert nám dlužil kočičince!“ zahromoval Tchoř.

„Ale já nejsem žádný Čert,“ vysvětlovalo koťátko. „Já jsem přece Anděla. Čert říkají mojí mamince...“

„Tak to je jiná!“ zajásal uštěpačně Tchoř. „Jestli ty jsi Anděl, tak já jsem záhon fialek.“

„Už té legrace nech,“ domlouval Tchořovi Stehlík. „Podívej, jak se tě Anděla bojí. Celá se třese.“

„Ale já se netřesu strachy,“ ohradila se Anděla. „Mně je zima. My, kočky, totiž máme raději teplo. To mí dva bratři a sestřička, ti se mají. Vzal si je nějaký člověk a říkal, že pro ně má práci. Prý budou něco chytat... myši říkal?“

Tchoř se olízl, a mlčel.

„Mě ale ten člověk nechtěl,“ pokračovala Anděla. „Že prý jsem moc malá... A tak jsem zůstala u maminky a dál už to znáte. Ale až vyrostu,“ postavila se na zadní a předními se opřela o stěnu, „vypravím se za bratry a sestrou a nachytám ty největší myši ze všech; aby ten člověk viděl! Jak je vlastně velká taková myš?“ otočila se Anděla na Tchoře.

Tchoř se užuž nadechoval, ale pak se zarazil a neodpověděl. To tak, prozrazovat potravním konkurentům svá lovecká tajemství.

„Že vy nikdo nemáte sourozence?“ vyložila si Anděla tu odmlku po svém.

„To bys koukala,“ nadmul se Stehlík. „Já mám dvě sestry a tři(!) bratry,“ snažil se Andělu trumfnout. „Jenže jsme se vídali jen krátce; napřed asi dva týdny ve hnízdě – to nám maminka s tatínkem celý den nosili něco k jídlu – a pak, když jsme začali létat, jsme se přidali k hejnu, a už jsme se poznali jen podle méně barevného peří, než mají staří ptáci. V hejnu jsem měl další tři sestry a pět bratrů z jiných hnízd. A když jsme přepeřili, bylo jedno, kdo je kdo. Hejno je víc než rodina.“

„To nic není,“ mávla křídlem Kačenka. „Já měla sourozenců... deset; nebo jedenáct? Už nevím. Napřed nás bylo plné hnízdo, a tak se to špatně počítalo. A když jsme z té dutiny ve stromě seskákali dolů do vody, už zas nebyl čas na nějaké počítání. Maminka nás zavedla na místo, kde je dost jídla, a za pár týdnů nás naučila, jak se o sebe postarat.“

„A to už jste ji pak nikdy neviděli?“ zeptal se zaraženě Slon.

„Viděli, ale nepotřebovali.“

Slon zavrtěl nechápavě hlavou, ale neříkal nic.

„Nás bylo v noře šest,“ rozpovídal se Tchoř nečekaně. „Teda i s maminkou. Učila nás lovit žáby a myši, ale mně nejvíc ze všeho chutnala vajíčka...“

„Říkáš myši?“ zpozorněla Anděla. „Tak tos měl možná stejnou maminku, jako já.“

„Brzdi, Kočinčíno!“ okřikl ji Tchoř. „Moje maminka je ze všech nejhodnější a určitě šikovnější, než ta tvoje, protože se nebojí ani potkana; dokonce ani toho největšího ze všech potkanů...“

„Pchch! To teda pěkně kecáš!“ naježila se Anděla. „To moje maminka...!“

„No tak,“ konejšil je Slon, „nehádejte se. Já vám rozumím. A povím vám, že moje maminka, ta je úplně ze všech nejhodnější. Sloní maminky totiž nikdy nemají naráz víc než jedno slůně. Takže sourozence mám, ale nejsme paterčata nebo šesterčata; nebo jedenácterčata?“ otočil se Slon na Kačenku. „Maminka se starala jen o mě, a jak nejdéle mohla. Pak ale musela zpátky do práce. Ale stejně na mě pořád pamatuje, jako já na ni. Tak to u nás u slonů chodí. Žijeme celá rodina stále pohromadě, všichni příbuzní. Bratři, sestry, bratranci, sestřenice, tety, babičky; kluci jdou občas do světa, ale holky jsou pořád spolu. A až bude mít maminka v práci na pár dnů volno,“ rozzářil se Slon, „určitě za mnou přijde.“ Pak si vzpomněl na cirkus a posmutněl; jak málo tam záleželo na něm samotném, kdy a kam zrovna půjde. Zvuky, jenž se ozvaly zvenku, naštěstí Slonovy smutné myšlenky odehnaly.

„Ještě tady díru, a tady!“ poroučel kdosi.

„Díra, to je jako v té písničce, co nás učila maminka,“ napadlo Andělu.

„Tak ty taky znáš Kačka plave dírou?“ usmála se Kačenka.

„Ne, Kočka leze! dírou,“ naježila se Anděla.

„Už se zase hádáte?“ domlouval jim Slon. „Mě maminka učila, že...“

Rachot, připomínající rychlé bouchání kladiva do sypajícího se kamení, Slona přehlušil. Kačenka, Stehlík, Anděla i Tchoř se přikrčili. Slon se vydal rázným krokem na průzkum, a až u zavřených vrat si vzpomněl, že vlastně už skoro týden nesmí do výběhu.

„Svět se boří!“ vyděsil se Stehlík.

„Mokrej hnůj a suchý listí kohoutovi do zobáku!“ pozapomněl Tchoř na slušné vyjadřování.

Ozval se zvuk motoru, tentokrát ještě hrozivější než to největší nákladní auto, jaké kdy předtím slyšeli.

„Krtci, pštrosi... jak je to dál?“ nemohl si Tchoř v tom rámusu vzpomenout na jednu ze svých průpovídek.

„Buldozery?“ napověděl Stehlík.

„Nikdo nesmí ven! Zákaz vycházení!“ velel kdosi z lidí. „Strhněte zeď!“

„Strhněte zeď! Strhněte zeď!“ podávaly si další hlasy od úst k ústům. „A teď utíkejte!“

„Ale kam máme utíkat?“ bědoval Stehlík. „Všechny nás to tu zavalí!“

„Utečte, dokud je čas,“ pobízel Slon ostatní.

„A co bude s tebou?“ zděsila se Kačenka.

„Co by se mnou bylo? Co dokáže deset lidí shodit, dokáže jeden Slon hravě zase zvednout.“

„Zůstanu tu s tebou,“ prohlásil rozhodně Tchoř. „Mám totiž jisté zkušenosti s hrabáním...“

Dřív, než se stačil kdokoli hnout z místa, se pavilon zachvěl v základech. Zůstal však stát. Jen ze stropu spadlo pár kousků omítky.

„Ještě štěstí, že jsem zrovna nebyl v noře,“ zasmál se Tchoř. „Tohle je horší než sloní rozcvička.“

„No, no, no!“ napomenul ho Slon.

Škvírou pod vraty vnikl do pavilonu oblak prachu. Anděla několikrát kýchla.

„Počkej, zvednu tě nahoru do krmelce,“ nabídl Slon a opatrně ji uchopil chobotem. „Nemačkám tě moc?“

„Kdepak,“ mňoukla Anděla. „Maminka nás takhle tahala pořád.“

„Už je vzduch čistý?“ vynořila Kačenka hlavu z bazénu a rozhlížela se po okolí.

„Venku už se to lepší,“ vrátil se Stehlík z průzkumu. „Ale vůbec to tam nepoznávám. Jak kdyby někdo rozhrabal zdi a přesadil domy.“

K temnému vrčení neznámého stroje přibyly zvuky nákladních aut. Provázely jej pak až do setmění. S obavami, co přijde další den, si každý našel místo na přečkání neklidné noci.

Ráno se po týdnu konečně otevřela vrata pavilonu. Ven se však nikomu nechtělo. Slon několikrát opatrně vystrčil chobot, ale hned zase couvl zpět do bezpečí. Kačenka se vykolíbala jen natolik, aby zkontrolovala, že rybníček je stále na svém místě. Dál se jí však také nechtělo.

„Bodejť by mráz kotel roztrh',“ oklepal se Tchoř při vzpomínce na předchozí den a rachot strojů.

Jen Anděla, zvyklá od lidí na ledacos, spala nerušeně v krmelci.

„Honem, pojďte se podívat!“ přilétl vyjevený Stehlík. „Výběh přes noc vyrostl!“

Když za ním ostatní vyšli, nestačili se divit. Před pavilonem se rozprostírala plocha veliká tak, že na protější zeď sotva dohlédli. Ve vzdálenější části stálo cosi, co nikdo nedokázal pojmenovat.

„Cirkus?“ hádal Slon podle střešní kopule.

„Leda by hroch bobky střílel,“ zamítl to rozhodně Tchoř.

„Krytý bazén?“ napadlo Kačenku. „Slyšela jsem, že lidé si občas něco takového stavívají.“

Co je to doopravdy za stavbu, však nevěděl nikdo, a tak se vydali na obhlídku.

„Co tys tady dělal?!“ spustil podezřívavě pro změnu Tchoř na Slona. Koleje od nákladních aut byly totiž v jednom místě vystřídány otisky, podobnými Slonovým šlápotám. Jen větší trochu byly.

„To se ti něco zdá,“ zamluvil to Slon, ale zrozpačitěl, rozhlížel se na všechny strany a při chůzi udělal tu a tam i krok zpátky.

„Nedělej ze mě blázna,“ lamentoval Tchoř. „To jsou přece...“

„To je přece...“ skočil mu radostně do řeči Slon, „můj nový pavilon – tedy náš pavilon. Podívejte na ta veliká vrata; kdo jiný než Slon by taková potřeboval.“

„Nikoho jiného takového neznám,“ připustil Stehlík. Ale myslím, že...,“ oněměl na prahu.

„Víckrát se nedotknu vajíček, jestli se mi tohle jen zdá,“ zapřisáhl se Tchoř.

Kačence se rozjely nožky a padla na zem jak hrouda. Jen Slon zvedl chobot a radostně vběhl do otevřených vrat. V pavilonu stála jeho maminka a přebírala větvičky.

Zezadu se vplížil tmavý stín a otřel se Slonovi o paty. „Mňau! a mě s sebou do nového nevezmete?“