V ponurém masivu zdí klášterníchse kámen ustrnul a zavzlykal v krystalech solných.
Šikmé paprsky slunce zapadajícího splétají korunu trnovou stínů náhrobků za kaplí.
Svoboda lesů za oknem s mřížemi tíží dech i duši. Škleb přeludu v mihotání listí starých bříz a kroky neviditelné skřípají v písku…
Však naděje ni zde, ni tam, když v bludném kruhu drtíš neúprosně sebe sám.
Rozhovory ukončeny zoufalým závěrem, jímž mlčky vzkřiklo nikdy nevyřčené v tom tichu bezbřehém.
Nelítostně chladný stisk Času hluchoněmého. Naprázdno bolestně polykám ostré hroty kostí, co zůstávají ze vzpomínek. |