Slůnovrat
„Taky se vám zdá, že v poslední době
chodí do zoo stále míň lidí?“ postěžoval si jednoho zimního podvečera
Stehlík.
„Třeba je to tím, že jsou krátké dny
a lidi nestačí za světla dojít k nám a zase zpátky domů,“ napadlo
Kačenku.
„Ba ne, tím to myslím nebude,“
zauvažoval Tchoř. „Lidé odtud bydlí kousíček. Jak jsem se tuhle vracel
z toho kurníku – teda co to povídám –, ale prázdný byl, vajíčka žádná,
fakt.“
„Já ti dám vajíčka!“ spustil Slon, „tak
se mi zdá, že si na tebe budu muset posvítit.“
„...a víte, čím svítí lidé, když je teď
pořád tma?“ využil Tchoř příležitost změnit téma. „To byste nevěřili!
Dávají světla na stromy; doma i venku na zahradě. Neumíte si představit,
tu krásu, když vidíte pod každou větvičku a...“
„A kam se pak mají schovat na noc ptáci
před kočkou?“ napadlo Stehlíka.
Tchoř se zamyslel, ale nevěděl. Žádného
ptáka ani kočku totiž nepotkal. Potkal jen psa a o tom se mu vyprávět
nechtělo, protože by to nebylo moc slavné vyprávění.
„To bych mohl okusovat větvičky
i v noci,“ olizoval se Slon při představě osvětlených stromů. „Škoda, že
tu něco takového taky nemáme...“
Vtom se na nebi rozzářilo světlo.
Vypadalo jako jasně bílá hvězda, ale stoupalo rychle vzhůru; rychleji,
než hvězdy po setmění, a zářilo víc a ještě víc, skoro jako slunce.
Najednou se rozletělo na tisíce malých hvězd, a ty pomalu stékaly zpátky
k zemi.
„Slunce vybouchnulo,“ zděsil se Stehlík.
„A bude pořád tma jako v...“ zarazil se
Tchoř a zavětřil. „A smrad, jako tamtéž,“ doplnil, když k nim vítr
donesl oblak kouře; „myslím v komíně,“ dodal na vysvětlenou.
„Ale já nechci, aby byla pořád tma,“
zanaříkala Kačenka. „Jak se teď na sebe podívám do vodního zrcadla?“
„Podíváš se do okna, v pavilonu,“
uklidňoval ji Slon. „Nahoře nade dveřmi svítí...“
Co svítí nade dveřmi už ostatní
neslyšeli, neboť se ozvala ohlušující rána. Stehlík s Kačenkou strnuli.
Tchoř se schoval do nory. Slon zvedl chobot, poplašeně zatroubil
a chystal se k obraně; nebo k útoku? V nastalé tmě sám nevěděl. Naštěstí
na nebi zazářilo další světlo.
„Koukněte, jaké má ten páv nevkusně
barevné peří,“ pohoršila se Kačenka nad rozprostřeným ohnivým vějířem.
„Neříká se tomu duha?“ zeptal se opatrně
Stehlík.
„Plnej kýbl slepičinců...!“ ulevil si
Tchoř.
„To není žádný páv, ani duha,“ rozesmál
se Slon, který první pochopil, co se děje. „To je přece ohňostroj!
Maminka vyprávěla, že...“
Co maminka vyprávěla se však přes další
praskání a rachocení opět nedozvěděli.
Pozdě v noci, když byli všichni –
tentokrát i s Tchořem – v pavilonu, se ozval nový, zdmi trochu tlumený
výbuch; po něm další a další a...
„Dvanáct?“ odhadl neurčitě Slon, když
k nim již delší dobu žádný zvuk nedolehl.
„Tolik máme všichni dohromady nohou,“
napadlo Stehlíka.
„Kolik nohou mají vlastně lidé,“
prohlédla si ho zkoumavě Kačenka. „Dvě, jako ty a já, nebo čtyři?“
„Dvě,“ oznámil suše Tchoř. „Těm předním
se u lidí říká ruce a mají je na to, aby si jimi mohli něco podat; jako
Slon chobotem. Nebo aby si je mohli podávat s jinými lidmi.
„Maminka vyprávěla,“ přispěchal Slon
s další příhodou, „že tam, kde žila, než nastoupila do prvního
zaměstnání, vítali ohňostrojem Dlouhý rok. A taky si při tom
podávali ruce.“
„A nebyl to náhodou Nový rok?“
ujišťoval se Tchoř. „Když jsem byl včera u tučňáků...“
„Cos zas dělal až u tučňáků,“ spustil
Slon podezřívavě.
„Ale nic,“ mávl Tchoř tlapkou. „V zimě
vajíčka stejně nemají. Ale jejich ošetřovatel si podával ruku
s ošetřovatelem z bažantnice – tam taky žádná vajíčka nejsou – a přáli
si hodně štěstí do Nového roku.“
„Tak to bude asi nějaký jiný svátek,“
zkonstatoval Slon, „protože Dlouhému roku, co o něm vyprávěla
maminka, říkali také Slůnovrat a slavil se, když bylo venku
teplo; a teď je zima.“
„A tam, odkud je tvoje maminka,“ napadlo
Stehlíka, „mají vůbec někdy zimu?“
„To maminka neříkala,“ přiznal Slon.
„Ale myslím, že tam mají úplně všecko; moře, pralesy i vysoké zasněžené
kopce. Ale hlavně spoustu větviček na okusování,“ olízl se. „A
o slůnovratu, to je když se sloni vracejí z dlouhého výletu zpátky domů,
se větvičky zelenají nejvíc.“
„A ti dva ošetřovatelé u tučňáků,“
zpovídala Kačenka dál Tchoře, „taky si slibovali, že od Nového roku –
nebo Dlouhého?“ koukla tázavě po Slonovi –, „budou všechno dělat
jinak a lépe? Včera tu totiž byli kluk s tátou, a ten kluk říkal: 'Od
Nového roku se začnu víc učit, abych už si nepletl zebru se žirafou.'
a táta mu zase slíbil, že když se doopravdy začne učit, dá mu nějaké...
peníze? – co jsou to vlastně ty peníze?“ změnila najednou Kačenka téma.
„Peníze,“ zamyslel se Tchoř, „to jsou
takové vzácné papírky. Lidi s nimi chodí na trh a vyměňují je za
zeleninu,“ oklepal se při představě, že ji jedí, „za slepice a taky za
vajíčka,“ přivřel zasněně oči a zívl. „A jindy si zas ty papírky
schovávají a mají radost, když nějaké dostanou.“
„Tak to jsem asi zrovna včera zahlédl,“
vybavil si Stehlík, „jak náš – tedy Slonův – ošetřovatel takový papírek
dostal; měl z něj náramnou radost, ukazoval ho zvěrolékařovi a pak jej
dal na nástěnku v té místnosti, kam je vidět oknem u východu
z pavilonu.“
„Nezajdeme se tam podívat?“ napadlo
Slona.
„A nezkusíme si nejdřív něco přát nebo
slíbit, jako to udělali včera ten táta s klukem,“ vzpomněla si Kačenka.
„To se mi totiž moc líbilo.“
„Tak dobře: Já bych si přál,“ zívl Tchoř
a ostatní už tušili, co bude následovat, „aby nebyla pravda to, co jsme
říkali zvečera; že vybouchlo Slunce a bude pořád tma. Chtěl bych, aby
ráno slunce zase vyšlo, jako každý den, a svítilo. I když svítí hlavně
ostatním, protože já jsem přes den většinou zalezlý v noře. A taky
slibuju, že už nebudu tolik nadávat.“
„A já,“ načepýřila se Kačenka, „už se
nebudu před ostatními ptáky vytahovat, že jsem nejhezčí. A přeju jim
pestřejší peří, než je to moje.“
„A já už nebudu poplašený pokaždé, když
někdo řekne kočka; teda dokud nějaká doopravdy nepřijde,“ dodával si
kuráž Stehlík.
„Tak už se pojďte podívat na ten barevný
papírek,“ přešlapoval nedočkavě Slon. „Já už chci konečně vidět, jak
vypadají peníze.“
Tchoř a Kačenka podlezli ohraničení
Slonova vnitřního výběhu. Stehlík odlétl a za chvíli se objevil za oknem
v místnosti. Slon natahoval chobot přes zábradlí a snažil se
dohlédnout, kam Stehlík ukazuje zobáčkem. Nad stolem visela nástěnka za
jejímž rámem byl zastrčený tuhý papírek. Nebyl vůbec barevný. Byly na
něm rovné čáry, na nichž seděly jakési klikyháky, a taky plocha plná
čmáranic, připomínajících zamotané nitě. Vypadal spíš jako nějaká
tabulka. V rohu papírku byl kulatý otisk, podobající se malé sloní
šlápotě. Pod otiskem pak byl nevelký obdélníček se zoubkovanými okraji;
ten jediný byl barevný.
„Co je na tom malém barevném zubatém
obrázku?“ obrátil se Slon na Tchoře, protože se v šeru nemohl rozkoukat.
„Já myslím,“ začal nejistě Tchoř...
„A já už to vidím,“ rozradostnil se
Slon. „Na tom obrázku je moje maminka! a ten papírek možná znamená, že
už brzy přijede. Nebo ji za něj třeba budeme moci vyměnit. A víte, co
bych si přál já?“ obrátil se k ostatním. „Chtěl bych, aby tu teď byla;
nebo nejlépe celé naše stádo.“
„A jak by se sem asi vešlo,“ zeptal se
pohoršeně Tchoř.
„Potřebovali bychom větší výběh,“
rozhlédl se Slon. „Tady už se stejně sotva otočím.“
„Když nedohlédneš od plotu k plotu, je
výběh velký dost,“ zhodnotil Tchoř.
Slunce ráno vyšlo, jako každý jiný den.
Tchoř se zaradoval, že se jeho přání splnilo a užuž se chystal pronést
nějakou peprnou poznámku. Včas si ale vzpomněl na svůj slib, a tak řekl
jen: „Krásný zimní den,“ a protáhl si hřbet.
Kačenka se rozhlížela po okolních
stromech, kdy už se objeví pták s peřím ještě pestřejším, než je to
její.
Stehlík nebojácně přeskakoval z keře na
keř, vyhlížeje kočku, s představou, jak si to s ní tentokrát vyřídí.
Naštěstí se žádná neobjevila.
Dopoledne se v místnosti za oknem stavil
zvěrolékař a luštil klikyháky na tom včerejším papírku. Slon napjatě
čekal, co bude, a schválně přecházel před oknem tam a zase zpátky, aby
si ho zvěrolékař všiml. Ten však nakonec strčil papírek do kapsy
a odešel. V dálce zaznělo cosi jako zatroubení a hned potom se za zdí
ozval rachot nákladního auta, který všechno přehlušil. Lidské hlasy,
dolehnuvší z toho směru, zněly, jako by se domlouvaly o jakési těžké
práci. Za chvíli se pak ve výběhu objevila hromada větviček nebo spíš
malých stromků, jaké Slon dosud nejedl; místo listí měly drobné zelené
jehličky a chutnaly sice kysele, ale znamenitě. Přesto Slon vypadal
zklamaně. Ostatním však neřekl nic.
| 
lakrov 