Na Gejšu vzpomínám od doby, co jsem drze oxeroxoval její noty z roku 1938. Tedy, mezi námi, noty se xeroxovat nesmějí, protože je to jaksi porušení autorských práv, ale on se tenkrát nikdo na nic neptal, takže se xeroxovalo o sto šest. Vlastně jedině ve veřejných knihovnách se noty xeroxovat nesmějí. A domů vám je také nepůjčí, protože často mají jen jediný exemplář. Řešením by (snad) bylo vypravit se do knihovny, obtěžkán notebookem s nainstalovaným Sibeliem, ale tím bych asi porušil posvátný klid veřejné studovny, protože Sibelius přece hraje a to dokonce i při vkládání not, což považuji za jeho přednost.
Až doma a za dost dlouhou dobu jsem při přehrávání na varhanách zjistil, že je ta oxeroxovaná písnička pěkná, což mně ale vůbec nebránilo, abych její melodii v některých místech ještě podstatně "nevylepšil". Josef Stelibský je sice dávno zapomenutý autor, ale za první republiky byl poměrně známý, skládal například tehdy módní tanga (některá se nyní znovu hrají) a hudbu k tehdejším filmům. Jeho některé skladby najdete na YouTube, kam je nahráli uploadeři, mající zálibu v Oldies-melodiích. Takovým sentimentálním uploadrem je například jistý Břicháček Tomáš, zakladatel "nadace" CS Retro music, vystupující na YouTube pod přezdívkou Brichy2. Gejšu však nenahrál. Asi tu starou šelakovou desku neměl.
Stelibský však napsal řadu lepších písniček, jenže na ty já zase nemám noty. Byl také znám svou velmi malou postavou. Měřil sotva 160 cm, tedy žádných 6 stop a palců pět, kolik obvykle měřívají opravdoví drsní muži Divokého západu a ještě drsnější šerifové zapadlých trampských osad.
Gejšu jsem nejprve drze "vykradl". Použil jsem její nejhezčí motiv v jedné své takzvané vlastní skladbě. Ale nakonec jsem se přece jen odhodlal a nabušil Gejšu do Sibelia, nejprve tak, jak ji autor spáchal. Zpočátku bez jakýchkoliv změn, prostě jsem opsal noty s melodií. Žádné akordové značky se v těch notách nevyskytovaly, kromě těch, které jsem si tam při prvním přehrávání tužkou napsal sám, protože čmárat do not fixkou považuji za zvěrstvo, ale zato byly "nad melodií" jakési doprovodné hlasy, občas i v poloze 3 linky nad notovou osnovou (!!!), což mě vždycky naplňuje hrůzou. Tyhle doprovodné hlasy jsem po předchozích zkušenostech ignoroval, protože něco takového mně Sibelius nezahraje, aspoň nikoliv poslouchatelně. Skutečný, dobře naladěný (romantický nebo nostalgický) klavír takové věci jistě zahraje, například takový Steinway by to jistě zvládl, zvlášť kdyby u něj seděl třeba Richard Claydermann nebo třeba i Jiří Malásek, ale "klavír" v Sibeliovi má svá omezení. Tak jsem do Gejši opsal jen to, co mi Sibelius spolehlivě zahraje. Vlastně jsem z těch not použil jen melodii a k ní jsem nejprve na varhanách při přehrávání vymýšlel akordy. Žádné Amaj jsem tam sice nedal, ale Stelibský napsal Gejšu v Ddur, čímž jsou samozřejmě tři základní akordy dány: Ddur, Gdur a A7. Někteří kytaristé se s těmi třemi základními akordy spokojí. Já zpočátku taky, ale vyzkoušel jsem i pár jiných a pak mě Stelibský "potrápil", protože v jednom místě "pro dobro věci" vybočil z tóniny. Tohle autoři velice rádi dělávají (pokud to umějí), aby skladbu nějakým nezapomenutelným způsobem ozvláštnili. Proto jsem Stelibského melodii vylepšil tak, že jsem z původní a nekomplikované Ddur sám vybočil ještě několikrát. Pro dobro věci, samozřejmě. Aby zněly dobře některé extrovní akordy, které jsem do písničky přidal a které nemají s tóninou Ddur mnoho společného. Výsledek byl ten, že se to sice dobře poslouchá, ale asi by to nikdo nezazpíval. Jsem však celkem bez obav, že by mé úpravy někdo zpívat chtěl.
Gejša má připojený snad i kdysi zpívatelný text, který napsal kdysi celkem známý textař Karel Melíšek, ale nijak tímhle dílkem nezazářil. Text se mi moc nelíbí, opisovat ho sem nebudu, ale melodie je hezká. Zvlášť ta upravená, kterou by Stelibský, velký maestro malé postavy, asi na první poslech nepoznal.
|
|
1
Gejza Horvát 
josefk 
fungus2 