Přišla ke mně jednou v noci,
krásnější jak růže květ.
Erató, jsem tvoje múza,
zatočil se se mnou svět.

Jestliže jsi moje múza,
tak víš, co máš udělat.
Opatrně jsem ji objal,
polibek teď máš mi dát.

Nezůstalo u polibku,
dlouho jsme se líbali,
všechny moje verše náhle,
prchly někam do dáli.

To nevadí, usmála se,
lepší básně budeš psát,
Erató tu s tebou bude,
až do rána veršovat.

Měla snahu a já taky,
chyba se však vloudila,
tahle múza přelíbezná,
tuze se mi líbila.

Touhu pozná každá žena,
nemusí být bohyně,
tak jsme spolu setrvali,
v trochu jiné rovině.

Když jsme potom z lůžka vstali,
uslyšel jsem shůry hlas.
Zato že jste sesmilnili,
potrestám teď přísně vás.

Promiň Die všemohoucí,
jsem v tom jaksi nevinně.
Nemohl jsem múzu zklamat,
nádherná je bohyně.

Erató se jen tak nedá,
náhle je vám bojovná,
milý otče, řekla potom,
tady jsi šláp do hovna.

Šmírovat nás není pěkné,
to platí též pro bohy.
Pro milostnou poezii,
zkoušeli jsme polohy.