| Dílo #65226 |
|---|
| Autor: | PaJaS |
| Datum publikace: | 27.09.2011 14:00 |
| Počet návštěv: | 1135 |
| Počet názorů: | 10 |
| Hodnocení: | 4 1 1 1 |
| Prolog |
|---|
| ... 26. 9. 2011 v Jindřišské věži |
|
| Stopařky |
Na to úterý asi nikdy nezapomenu. Cestou domů z práce na mne při výjezdu z města zamávala hezká stopařka a já jsem zastavil. Ono se totiž schylovalo k dešti a nechtěl jsem ji nechat zmoknout, protože na sobě měla jen lehké letní šaty. Byla to velmi pěkná blondýnka s hnědýma očima a stydlivým úsměvem. Rychlou otázkou jsem zjistil, že cestuje stejným směrem jako já a že ji tedy mohu přiblížit k cíli.
„A nemohl byste mi zastavit radši támhle za tou odbočkou?“ ukázala prstem do končin, které jsem zatím neznal. Informoval jsem pravým blikačem ostatní účastníky silničního provozu, že hodlám změnit směr jízdy a vyrazil jsem do neznáma. Asi po sto metrech jsme narazili na opuštěné odpočívadlo.
„Tady to bude ideální,“ oznámila mi s úsměvem a já tedy zaparkoval u lavičky, na které by si mohla sednout a vyčkat na dalšího dopravce. Ona se však k vystupování neměla. Místo toho mě pohladila po tváři a pak už si pamatuji jen samé příjemné věci. Asi po hodince jsme pokračovali dál a já jsem ji dovezl až k internátu, kde bydlela. Když jsem se však chtěl náležitě rozloučit a zjistit více informací, jen rychle poděkovala za odvoz a zaklaply za ní dveře.
„Zdálo se mi to, nebo to byl fakt?“ zeptal jsem se sám sebe v duchu. Zařadil jsem rychlost a vydal se směrem k domovu, nedokázal jsem se však soustředit na cestu a provoz na silnici. Stále jsem si v hlavě přehrával to vášnivé dobrodružství na ztemnělém parkovišti. A marně jsem se snažil tuto příhodu vytěsnit z hlavy ještě několik dalších dní. Tedy spíše jsem se snažil na ní čirou náhodou narazit znovu. Výjezd z města však byl pokaždé prázdný a já už jsem propadal beznaději.
Jednoho dne později večer jsem však na známém místě zahlédl postavičku, jak prosebně mává na projíždějící auta. Začínalo pršet jako minule a mně svitla naděje, že bych svou krásnou neznámou mohl potkat znovu. Zastavil jsem u krajnice, než jsem ale stihl cokoliv říci, přistála mi na zadním sedadle velká taška s logem ČSK a zadní dveře se zase zabouchly. K panice jsem však neměl prostor ani čas, protože během dalšího zlomku vteřiny se na sedadle spolujezdce usadila pěkně rostlá brunetka v přiléhavém tričku a upřela na mne velké hnědé oči.
„Doufám, že jedete mým směrem,“ pronesla prosebně, protože venku už začaly padat velké kapky a slyšitelně pleskaly o kapotu auta. Musel jsem v ten moment vypadat hodně komicky, protože jsem na ni asi zíral s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.
„Jedu,“ vypravil jsem ze sebe, aniž bych její směr znal. Nebyla to sice moje krásná blondýnka, ale na druhou stranu to byla krásná brunetka. Nevím, jak dlouho jsem na ni zíral, než se ozvala.
„Tak pojedeme?“ usmála se. Něco jsem zakoktal a vyrazili jsme. Cesta ubíhala a přede mnou se otevřela známá zatáčka.
„Co se povedlo jednou, mohlo by jít i podruhé,“ pomyslel jsem si a zatočil na parkoviště. Zastavil jsem auto, vypnul motor a pohladil svou krásnou spolucestující po tváři. Co se dělo poté vám radši ani vyprávět nebudu. Trvalo mi asi hodinu, než jsem přišel k sobě, pak jsem velmi pomalu a sám odjel domů a vyhledal si na internetu význam zkratky ČSK, kterou měla má bohyně na tašce.
„Český svaz karate,“ četl jsem si nahlas z obrazovky, když jsem si mraženou zeleninu přikládal na rozbitý obličej a naražený hrudník. Proklínal jsem moment, kdy jsem si připustil myšlenku, že by to mohlo fungovat i podruhé. Ale chybami se přece člověk učí, ne? Vymyslel jsem si tedy historku na zítra do práce a opatrně se uložil do peřin.
Překvapivě jsem srostl celkem rychle – hnědooká brunetka s černým páskem asi věděla, kam udeřit, aby to hodně bolelo a přitom se to rychle zahojilo. Proto jsem relativně brzy začal přemýšlet, kde se stala chyba a co by se dalo udělat lépe. Vzpomínky na mou blonďatou krásku se mi zase vracely a při pohledu na prázdný byt se mi nedařilo zahnat chmurné myšlenky. Leč štěstěna zdá se byla mi nakloněna.
U obvyklého místa již pravidelně dávám nohu z plynu, abych náhodou někoho nepřehlédl. A vyplatilo se mi to, protože zrzka schovaná ve stínu stromů mávla na poslední chvíli. Ozvalo se skřípění brzd a za chvíli již jsme uháněli dál. Počasí tentokrát přálo, paprsky zapadajícího slunce se odrážely od ohnivých kadeří mé spolucestující, která toho však moc nenamluvila. Když jsem se ptal na cílovou stanici, tak jen pípla a zase jsem musel mluvit já. Byla poměrně hodně nalíčená, ale slušelo jí to.
„Do třetice všeho dobrého i zlého,“ blesklo mi hlavou, když jsem zatáčel na známé místo mezi stromy. Dívčina se ani nehnula. Když jsem ji však pohladil a odhrnul vlasy na stranu, promluvila.
„Jestli to máš rád zezadu, tak jdeme na to,“ ozval se hlas asi tak o dvě oktávy níže, než jsem čekal. Chtěl jsem utéct, ale nechat svoje auto ve spárech toho zrzka se mi nechtělo. Doufám, že cestou nikde nebyli schovaní policisté, protože bych přišel o řidičský průkaz za překročení povolené rychlosti minimálně pětkrát.
Asi mi není souzeno a měl bych se po své vyvolené poohlédnout jinde. Dívky, které postávají u silnice, pravděpodobně netouží po seznámení, ale po rychlé dopravě do cíle. První případ byla asi výjimka. Nevím proč, ale hned druhý den jsem zase zastavil mávající ručce. Vizuálně jsem zkontroloval, zdali se nebude opakovat včerejší faux-pas a po zhodnocení jsem vpustil dívčinu na sedadlo spolujezdce. Cesta nám ubíhala relativně rychle, jen jsem se nemohl pořádně soustředit na řízení. Štěbetání mé spolucestující mi tolik nevadilo, spíše se mi zrak neustále stáčel do jejího výstřihu, který ukazoval až příliš. Parkoviště bylo překvapivě zase opuštěné, a když jsem na něm zastavil, dívka ztichla a upřela na mě své vyzývavé oči. Chvilku jsem váhal, pak jsem ale udělal ten první krok. Nebránila se. Pak následovalo rychlé přiblížení, které však bylo narušeno mým hledáním v tašce, peněžence a po kapsách. Marně jsem však hledal záruku bezpečí. Jí to však viditelně nevadilo, což mi dodalo odvahy.
Sluníčko mezitím zapadlo a my jsme se stále ještě kočkovali na sklopených předních sedadlech. Když už jsem nemohl, svalil jsem se vedle ní a ona si s grácií zapálila cigaretu. Vyfukovala kouř otevřeným okýnkem a já jsem měl stále ten sebevědomý pocit, že jsem odvedl kus dobré práce.
„Až se to narodí, tak tomu říkej třeba Franta,“ prohodil jsem směrem k ní. Vyfoukla namodralý kouř a ušklíbla se.
„Až se to projeví, tak tomu říkej třeba chřipka,“ odvětila a znovu potáhla. Nejdřív jsem nevěděl, co přesně tím myslí, ale cestou k domovu mi to pomalu začínalo docházet. Teď už nějakou dobu ležím v nemocnici a pan doktor tvrdí, že takovou skladbu pohlavních nemocí pohromadě snad ještě neviděl. No jo no – holt jsem měl toho zrzka brát jako dostatečné varování. |
|
Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'PaJaS', 27.09.2011 14:03.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
animovaný medvídek 
patafyzik 
josefk 
xicht 
Janina Magali