Když se probírá, je hudbou, chci naslouchat

Když se probírá zčernalým stříbrem

na stránkách vzpomínkami zaprášených alb,

obrací dvě třetiny nevynucených úsměvů

a zbytek instalovaných překvapení z dárků

nad kulisou jehličí a barevných skel.

V zahradách s popadanými jablky

v nejkrásnější vůni zrání,

jablky, co nepotřebují stíny stromů,

uskřípnutá hrdla pod zvýšeným hlasem

otce.

Jako ptáče v hnízdě zalknuté soustem

ze chřtánu peřenců vlastní krve.

Snad z přebujelé lásky,

snad jako odkaz sirotků a poručnictví

z Dickensových románů.

Když se probírá, je dítě Orfeovo,

okarína z pálené hlíny

a já chci být foukačem bolístek

z dětství.

Neboj,

mé jméno neobsahuje žádné z písmen,

které ti vháněly slzy do očí

nad slabikářem,

když mámy dřely strupy z kolen

v odlitcích roztrhaných punčocháčů.

Tak mě nech prosím znít,

jako ty jsi mou hudbou

s rytmem obracejících se stran.