TADY i tam
Jsem TADY.
V tichu, tak jasném, že křičí a drásá, tak pronikavém jako touha němého povědět zapomenuté, tak prvotním jako v bublině matčina lůna - čekání na náznak řezavého světla do čerstvých očí, které snad ani nechtějí prozřít...
Jsem TADY
a snad už tolikrát a pořád jsem to pouze já.
Stín na popraskaném téru, když ulice pláče - mihotající se v odrazech kaluží, z nichž psi chlemtají a tu a tam mě čeří stopy, nic však nezanechají, jen na prchavý okamžik zahraji světlem a pak...
vrátím se do svého zatraceného JÁ
- nehodně hodný nebo nechutně nehodný,
ostatně na tom pramálo záleží
/při záchvěvu smutku, který zmizí ve stokách/
Jsem TADY
V nemilosti, svázán okovy vlastních chyb a zbabělostí,
trestán pohlazením a popliván sebeúctou
a žebrám o skývu odpuštění
/těžko nasytit přežraného/
Prý skoro osvícený, podoben modlám,
tedy žehnám všem bezvěrcům TADY i tam
/jak směšné - i bůh byl vždycky sám/
A kde TY?
Venuše z pěny zrozená, božská až hanba, co čpí do nosu na dvě nadechnutí a pak navždy až k zalknutí /v koupeli z relaxačních mýdel je mystika přímo úměrná ceně/ Rozum už dávno omámen zmírá šílenstvím a neschopností tě byť jen ovinout natož uchopit...
Musíš mnou projít, nakazit se a pak tě s lítostí vrátím vodě, Ofélie
/ale vím, kam plyne proud a věř, budu připraven/
Jsem TADY
a možná už tam
Léto se nechce loučit
/poutník chůzí udolán/
pro soutěživce na zemi nápis start
/vyhrát je nutnost, tak proč já stále tam/
beru barevné křídy a kreslím směšnou figurínu sebe
s prostory na jedno došlápnutí
/zářivá vzpomínka dětských her/
házíš písmenka z plastu a snad si i skočíš
Š
Á-R-K
A
Babí léto protkané létavicemi pavučin vystřídá
křídobarevné listí podzimu a lítostivě zapadá
poslední stopy bezcílných cest a považ,
možná i těch jediných správných směrů |
|
