| Dílo #65049 |
|---|
| Autor: | Trofo |
| Datum publikace: | 11.08.2011 21:12 |
| Počet návštěv: | 510 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | |
| V koncích |
|---|
Záblesk jedna, osoba visící v řetězech. Záblesk dva, kamenná místnost s kopkami shnilého sena. Záblesk tři, mřížovaným oknem dovnitř svítí slunce. Ten záběr je kýčovitě neskutečný, ale přesto reálný. Někde jinde. Někdy jindy.
Visím uprostřed a poslední zbytky vůle k životu se přetrhávají jako bílé nitky. Nemám nic. Nevím nic. Teď mě asi zabijí. Za něco co jsem udělala. Kdybych byla schopná něco cítit, cítila bych jen vinu. Vzdávám se kruté realitě, které se posmívá zapadající slunce oranžovým pruhem na podlaze. Absolutní vyčerpání. Definitivní konec.
Teď se vrátit k psaní, nestíhám, nezvládnu to. Už je to několik týdnů a pořád to postupuje tak pomalu. Každý večer se ve vaně rozpláču z beznadějnosti té situace. Nemůžu dál, jsem na konci svých sil. Ale musím. Prostě musím.
V kobce, kterou obývám nikdo jiný není. Nebo to nevnímám. Čekám tu už nějakou dobu a pořád se nic neděje. Asi je to součást mého trestu. Nezáleží na tom. Nezáleží na ničem. Čekám tu už možná roky. Nevím a je mi to jedno. Je mi všechno jedno. Je mi jedno jestli umřu. Všechno je k ničemu.
Zbývají mi poslední dva dny a mně pořád chybí ještě Diskuze a Závěr. M mi dělá korektury, díky za ně, probírat se ještě těmi stránkami znovu bych asi nezvládala. Svírá se mi žaludek, nemůžu jíst. Piju jen pořád čaj, na střídačku tmavý a zelený. Tohle nemůžu stihnout, prostě to nejde. Poslední naděje, jít si domluvit odevzdání až v pondělí. Tak to vyšlo, mám ještě celý víkend. Dneska si z toho času ukrojím kus na kino, nebo se z toho opravdu zblázním, potřebuju pauzu.
Tři stěny jsou z kamene a čtvrtou tvoří tlusté černé mříže. Po nějaké době si všimnu, že tam stojí. Nehnutě. Osoby v kápích. Zrůdy co se přišly podívat na můj konec? Naopak. Já jsem ta zrůda, která teď za všechny svoje krutosti zaplatí. Pozorují mě, co udělám. Tohle ponížení je asi také součást trestu. Nebráním se. Nemám sílu.
Po šedesáti hodinách vzhůru konečně dopsáno, svázáno a odevzdáno. Je mi zle, cítím se jako oživlá mrtvola, dlaně jsou pokryté červenými a bílými fleky. Jedu domů. Snad už teď ty záblesky přestanou. Ale zdaleka není vyhráno. Za týden obhajoba, za další státnice. Ale teď se musím vyspat.
Jen si mě pozorujte hyeny! Řetězy chřestí když se v návalu hněvu pohnu. Ale je to jinak, oni tam nestojí s opovržením, s nenávistí. Cítím z nich něco jiného. Možná lítost? Ne nade mnou, ale nad tím co jsem udělala. Nepamatuji si co to bylo, ale něco strašlivého. Jako samozvaný vládce jsem si vytvořila vlastní pravidla a neměla soucit s nikým. Vina se mi celou dobu vyhýbala, ale když jste ji donesli teď, pohltila mě jako mořská hlubina. Už to ukončete, celý tenhle zbytečný život. Prosím..
Už celý týden hraju doma RPGčko, abych se trochu vzpamatovala z toho víc jak měsíčního nonstop zátahu. Ale pořád ty záblesky. Vzpomínám na ty úplně první v době kdy se na mě začalo všechno hrnout. Osoba v řetězech, co jsem já a vlastně nejsem. Nejdřív frustrovaná, že se nemůže pohnout, plná vzteku. Pak zuřící, ale bojující s okovy marně. Po nějaké době nastalo vyčerpání. Cítím se stejně. Nemám klid, spím maximálně pět hodin v kuse a vzhůru vydržím tak deset. Cyklus dne a noci se spil do rozmazaného obrazu. Jako by to byly vzpomínky na něco, co se nestalo.
Na obhajobě se klasicky objevil můj problém s přednášením, myslela jsem že ze sebe nedostanu ani slovo, ale nakonec něco přece. Hlavně že je úspěšně za mnou, ale to nebyl ten hlavní problém. Teď sedm dní do státnic a já měsíc, co jsem jim chtěla věnovat, strávila psaním. Naučit se pět let studia za pár dní? To nejde. Asi mě vyhodí. Jenže to ruší všechny další plány. Leží na mě těžký kámen a nemůžu se hýbat. Cítím že se mi podlamují nohy, ale zůstávám viset v okovech. Kolem mě jen ti v kápích, sledují mě.
Možná že tu nejsou proto, aby mě trápili. Co vlastně chtějí? Trávím teď celé dny uvnitř mojí hlavy, přemítám o své vině. Vlastně cokoliv udělají bude vykoupením z toho, co se děje nyní. Proč jsem tak špatný člověk? Měla jsem potenciál dělat krásné věci. Kroky co jsem si v životě vybrala, byly všechny špatné.
Ráno dne D. Strávila jsem pět dní pokusy naučit se něco mezi neutuchající svíravou úzkostí. Eliminační metoda, naučit se ke každé otázce aspoň větu. Tu řeknu a ve zbytku budu improvizovat a doufat. Stejně to na mě dolehlo. Zhroutila jsem se s pocitem že to nedokážu. Ne udělat je, ale jen tam jít. Máma mě objala jako když jsem byla malá a řekla mi že to zvládnu.
Sedím ve vlaku do školy a odevzdávám všechno osudu. Někteří spolužáci jsou před zkouškou zcela vyklepaní. Já už ne. Rezignovala jsem. Můj cíl je udělat aspoň jeden z předmětů, ať mám na podzim míň práce. Zbytek se nějak udělá.
Skončilo to, oni mě snad nevyhodí! Usmívám se a spolužáci vůbec nechápou, ostatní se vraceli bledí a vyčerpaní. Některým to zůstalo až do konce, kde těm šťastnějším z nás oznámili, že jsme získali magisterský titul.
Letní večery strávené v kobce mají vlastně určité kouzlo. Cítím seno a vlhký vzduch, žalář asi stojí někde u řeky či jezera. Je tu takový zvláštní klid. Pro moji vyčerpanou mysl. Ocitla jsem se na samém dně, níž už jít nejde. Kdykoliv mě neudrží nohy, zachytí mě řetězy připoutané ke stropu. Necítím k nim zášť, je to symbolika. Stéblo pro tonoucího.
Pětileté studium je za mnou a s ním i ten neuvěřitelný stres, tlak opadl, ale příliš mě to vyčerpalo. Teď chci jen spát. Příští týden ještě přijímačky, možná formalita, ale nevím to jistě. Záblesky pořád ještě nezmizely. Jsou jako z nějakého paralelního světa nebo minulosti, ale co znamenají?
Začínám být smířená s osudem. Možná je tohle to nejlepší co mě za život potkalo. Je to týrznivá cesta, ale vede do lepšího světa. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych někým lepším? To už nezjistím, ale děkuji za to, že o tom mohu přemýšlet. Ti v kápích chodí na pravidelná pozorování. Cítím k nim náklonost, oni mě nesoudí, ale dávají mi prostor uvědomit si mé chyby. Možná jsou to mnichové, kdo ví.
Po všech těch stresujících záležitostech je debata při pohovoru v podstatě oddechovou záležitostí. Prošla jsem a od října tady nastupuju. Jiní lidé, jiné město. Budoucnost se zdá být světlejší než tahle temnota ze které se vyhrabávám. Dostala jsem od rodičů dárek za státnice, dovolenou v Řecku pro mě a M, strašně se těším. Ještě mě vezmou s sebou do Chorvatska za týden a něco, je pravda že odpočinek fakt potřebuju.
Klečím na podlaze kobky a vidím jak se ve slunečním světle zvedá ze sena jemný prach. Je sucho. Uvědomím si že mám ruce podél těla. Už nevisím v řetězech, už nepotřebuji tu kovovou oporu. Užívám si téhle příjemné pozice, položím dlaně na zem a vnímám chlad kamenů tvořících podlahu. Mohla bych vstát a projít se po místnosti, ale nemám na to sílu. Ale jen ta myšlenka, že bych mohla je velmi utěšující. Možná se už blíží můj konec.
Sedím na oblázkové pláži a praží na mě letní slunce. Moře jemně šumí a blýská se malými vlnkami. Letní relaxace. Lehnu si na záda a cítím se jak se propadám dozadu a dolů pod zem a točím se stále dál, v nekonečném kruhu. Vyvádějí mě ven, takže opravdu asi konec. Děkuji jim za všechno. Čas nemůžu vrátit, ale vím že kdybych dostala šanci byly by věci jinak. Sbohem. sluneční světlo mě oslepuje, vidím stromy, trávu, řeku v přebujelém jasu. Snový svět jako poslední vzpomínka. Uprostřed louky průvod zastaví. Padám na kolena do chladné trávy, ruce zabořím do země. Postavy v kápích pokynou hlavou a...odcházejí. Zprostili mě trestu. Nechali mé vlastní svědomí, aby mě potrestalo na zbytek života. Jsem svobodná. Lehám si do trávy a cítím jak z ní pozvolna nabírám energii. Oblázková pláž přestala rotovat. Otevřela jsem oči a pocítila konečně klid. |
|
| Epilog |
| Trvalo to víc než rok, než se rezerva psychických sil vrátila na původní úroveň. Záblesky z onoho světa se však už neobjevily. |
|
| Názory čtenářů |
11.08.2011 21:13
 Trofo
|
Stalo se léta páně 2005.. |
19.08.2011 09:39
 karel_letoun
|
No, nevím, nevím, já si myslím, že by to chtělo psychologa. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|