To všechno slyší avšak nevidí jediný člověk, který zůstal ve vesnici. Je už starý. Leží na zádech a dírou ve střeše se dívá na hvězdy. Jemu jedinému teď žádné nebezpečí nehrozí. Do jeho polorozpadlé chatrče se žádný z opilců neodváží. Všichni vědí, že muž je už dlouho nemocen. Patrně umírá. Celé dny jen něco zmateně brebentí. Rozmlouvá z duchy zemřelých. Raději dál od něj. Jediný, kdo mu zůstavá nablízku a kdo o něj pečuje, je jeho dcera. Dnes se však i ona raději ukryla v lese. Muž má ještě bratra. Je jím velký náčelník Gy-ant-wa-hia, kterému bílí říkají Cornplanter. Ani on se však již o bratra nestará. Má jej za starého blázna, zkrachovalce, ožralu. To z chlastu, ohnivé vody je totiž ten stařec tak těžce nemocen. A přesto se jej stále nehodlá vzdát. I teď má u sebe láhev, ze které si tu a tam přihýbá. Má pocit, že kořalka je to jediné, co ho ještě drží při životě. Poslouchá běsnění ve vesnici a přemýšlí. Dlouho už to trvat nebude, říká si. Nejprve odejdu já, a pak postupně celý můj kmen. Už nejsme nic než banda opilců. Pouhé stíny někdejších obratných lovců a hrdých válečníků. Bílý muž, kterého jsme léta pokládali za svého spojence, kterému jsme prodali část své země a pomáhali mu proti jeho nepřátelům, nás nakonec obral úplně o všechno. Tato vesnice je naše poslední útočiště. Ale není vlastně ani naše. Je to půda mého bratra. Dostal ji darem od samotného bílého náčelníka Caunotaucaria – Ničitele měst a vesnic, George Washingtona. Legrační. Dříve nebylo zvykem, že by nějaký muž z našeho kmene, vlastnil půdu. Půda byla všech a rozhodovaly o ní matky klanu. Teď dostal jeden z nás – jako projev vděčnosti za vstřícný postoj a zachování neutrality v poslední válce – od bílého muže darem půdu, kterou tentýž muž uloupil našemu kmeni. A my jsme za to vděčni, jako je pes vděčný svému pánovi za ohlodanou kost. Protože nebýt tohoto velkorysého daru, kampak bychom se dnes poděli?

Muž znova pohlédne ke hvězdám a cítí, jak ho síly opouštějí. A náhle touží vstát a jít se podívat do lesa. Nemůže. Obrací se k Velkému zákonodárci s prosbou, ať je mu dopřáno se uzdravit a žít ještě chvíli plodným životem. Ano, plodným, protože jaký byl jeho život až dosud? Prázdný a zoufalý. Co dobrého stačil vykonat? Nic. Jen samé zlo. A tak prosí, ať může vstát a zase chodit. Napije se whisky a zazpívá Ogi-we – Píseň smrti, Yeonda-tha – Píseň žen a Gone-owo – Píseň sklizně. Během zpěvu ho náhle napadne, že za jeho osobní bídu i bídu jeho kmene nemůže ani tak bílý muž jako jeho kořalka. A tak učiní rozhodnutí, že vícekrát již nevezme ohnivou vodu do úst. Pak leží dál a přemítá. Před očima mu běží celý jeho život – den po dni, hodinu po hodině. A náhle se mu projasní jeho vnitřní zrak a on dohlédne ještě dále – den po dni, hodinu po hodině teď vidí také život svého kmene. Vidí udatné valéčníky Seneců bojovat na život a na smrt s Oneidy, Cajugy, Onondagy a Mohawky. Dokonce vidí, jak podle zákona krevní msty Seneca zabíjí Senecu, Oneida Oneidu, Cajuga Cajugu, Onondaga Onondagu a Mohawk Mohawka. Vesnice těchto kmenů jsou kolem dokola obehnány vysokými hradbami z nahrubo otesaných kmenů, ale uvnitř jsou zanedbané a špinavé, jejich kukuřičná pole špatně udržovaná a všude, kam se člověk podívá, jen zármutek, hněv, nenávist a zoufalství. Zdá se, že pro tyto bojovné a přespříliš hrdé lidi není žádná naděje. Vypadá to, že se budou navzájem zabíjet tak dlouho, až se navzájem vyhubí docela. A ono jim nestačí se zabíjet. Podaří-li se jim zajmout nepřátele živé, podrobují je krutému mučení, načež maso z jejich těl obřadně pojídají.

Muž v chatrné chýši je velice sklíčen tím pohledem a velice touží napít se kořalky, protože má pocit, že to bez ní nevydrží. Ovládne se. Aby ho láhev více nepokoušela, vylije její obsah na zem. Lítostivě pozoruje, jak mok vsakuje do hlíny. Skrvna na podlaze však náhle dostává podobu lidské tváře. Muž poznává Hiawathu – udatného válečníka z kmene Onondaga, sklíčeného nesmírným žalem nad ztrátou svých tří dcer. Byly zavražděny na příkaz Hiawathova nepřítele Thadodaha. Hiawatha ví, že Thadodaho je příliš mocný, aby se mu mohl Hiawatha otevřeně postavit. Proto prchá do divočiny, aby tam v klidu a bezpečí spřádal plány na pomstu. Náhle spatří osamělého poutníka, jak si bezstarostně vykračuje lesem. Je to cizinec. Podle oděvu a účesu nejpíš Wendat. Nepřítel. Jaká to šťastná náhoda, říká si Hiawatha. Zajmu ho a umořím k smrti. V jeho utrpení utopím alespoň část svého žalu. Ze zálohy útočí. Cizinec se ani příliš nebrání – nebylo by mu to ostatně příliš platné. Nevyniká totiž fyzickou silou. Proti silnému a mrštnému Hiawathovi by neměl nejmenší šanci. Když je spoután, beze strachu hledí Hiawathovi do očí:

„Copak máš za lubem, Onondago?“

„Budu tě pomalu a rafinovaně týrat a soužit až vypustíš duši. Tvým tělem pak nasytím své tělo.“

„Hm, dobrá. A proč?“ Hiawatha je touto prostinkou otázečkou poněkud zaskočen.

„Proč? Protože jsi Wendat, nepřítel.“

„Mýlíš se. Já nejsem tvůj nepřítel. Jsem Deganawida, Dvě řeky v jednom korytě. Ten, který přináší mír. Svůj kmen jsem opustil, protože nikdo z jeho lidí nechtěl naslouchat mému poselství.“

„Poselství? Jakému poselství?“

„Zajímá tě to, Onondago? Možná ti ho řeknu a možná, že ne. Nejdříve ze všeho my však řekni své jméno.“

„Jsem Hiawatha, Ten kdo vytváří řeky.“

„Vida, naše jména jsou si v něčem podobná. Možná jsi ten, na koho čekám.“

„Na někoho čekáš?“

„Ano. Čekám na toho nejudatnějšího ze všech válečníků. Válečníka tak statečného, že se odváží postavit proti všem – nikoliv však se zbraní v ruce ale s poselstvím míru. Na válečníka tak silného, že přemůže svou vlastní nenávist. Na válečníka tak strašlivého, že dokáže zahnat svůj vlastní žal.“

„Věru divně mluvíš. Nejsi náhodou nějaký čaroděj? Možná bude lepší hodit tě do řeky a utopit dřív, než mě uhraneš.“

„Cože? Takový udatný válečník a věří na pověry? Ale dělej, jak myslíš, Hiawatho, ale když mě zabiješ, kdo z tebe pak sejme tvůj zármutek?“

„Jak víš, že truchlím?“

„Podívám se a vidím. Tvé oči pláčí, Hiawatho. Pláčí tak, že se v nich už nedostává slz. Ale jsi hlupák, Hiawatho, když si myslíš, že hněv je ten správný lék na lidské hoře.“

„Dobrá tedy. Dokážeš-li mne vyléčit z mého zármutku, ušetřím tvůj život. Avšak předčasně se neraduj – mí nepřátelé mne připravili o mé tři dcery a mé srdce teď doslova puká žalem. Pochybuji, že s tím co zmůžeš.“

„Ano, tvůj zármutek je velký a já jej sdílím s tebou, můj příteli.“

„Co jsi to řekl?“

„Řekl jsem: Tvůj zármutek je velký a já jej sdílím s tebou, můj příteli.“

„Nazýváš mne přítelem? Cožpak si neuvědomuješ, že jsem tě chtěl zabít a stále ještě jsem od svého záměru nadobro neopustil?“

„Uvědomuji si to dokonale a na věci to pranic nemění. Chceš mne zabít, protože nenávidíš. Nikoliv mne. Nenávidíš teď celý svět. Nenávidíš ho proto, že trpíš. Nenávidíš, a tou nenávistí trpíš ještě víc. Proto se na tebe nemohu zlobit. Nazývám tě svým přítelem, protože ctím tvé utrpení, ctím tvůj žal a ctím i tvou nenávist. Všechno jsou to posvátná hnutí duše a tu a tam není vůbec na škodu dát jim průchod. Nyní však stojíš na začátku veliké a vznešené cesty a tvé utrpení, tvůj žal a tvá nenávist už ti jen svazují nohy a oslepují tvé oči, takže nedohlédneš cíle své pouti. Já tě však nazývám svým přítelem také proto, že ty jsi ten nejsilnější, nejudatnější a nejstrašlivější válečník. Dokážeš se postavit svému utrpení, dokážeš zahnat svůj žal, dokážeš přemoci svou nenávist. Pak společně se mnou vykročíš vstříc svému cíli.“

Hiawatha poslouchá a cítí, že jeho zármutek opravdu o něco polevil. Také jeho nenávist vůči celému světu už není taková jako před chvílí. Tváři se sice pořád velice zarputile, ale ve skutečnosti si už vůbec nekodáže představit, že by měl jakkoliv ublížit tomuto podivnému cizinci, který s ním přes veškeré hrubé zacházení tak vlídně rozmlouvá a dokonce ho nazývá svým přítelem. Touží tomu muži naslouchat, chce se od něj učit, chce se jím nechat vést.

„Dobrá. Co mám tedy udělat?“

„Jdi k lidu Kahniankehaka, Mohawkům. Jejich muži na lovu byli nedávno přepadeni a mnoho jich bylo pobito. V jejich vesnici panuje veliký zármutek a hněv. Také jsou bezradní, protože mezi zabitými byl i jejich náčelník. Stejně jako ty prahnou po pomstě, a stejně jako ty si příliš dobře uvědomují, že nepřítel je příliš silný. Tak nevědí, co mají dělat. Je na tobě, abys jim to řekl. Řekneš jim toto:

Přináším vám košatý strom Velkého míru a zasadím ho uprostřed vaší vesnice. Dávám mu jméno Strom velkého a dlouhého listí. V jeho stínu ustanou války, nenávist a zabíjení. Zrodí se mír a přátelství. Doba zármutku a zoufalství pomine a nastanou dobré časy.

Kořeny stromu prorostou daleko ve směru všech čtyř větrů a sváží dosud znesvářené národy do pevného svazku spojenectví.

Na vrcholu stromu pak bude sedět orel, který dohlédne dodaleka a bude dávat pozor, zda se odněkud neblíží zlo.

Takto k nim promluvíš, a oni se budou tvářit nechápavě. Budou se tě ptát: Co mají tvá podivná slova společného s naší bolestí a naším zármutkem?

Na to jim odpovíš: Vím, že váš zármutek je veliký, neboť i mé srdce je naplněno nevýslovným žalem. Proto pojďme a nalezněme společnou cestu z našeho hoře. Takovou, která nepovede jen do ještě většího zoufalství. Protože když se teď vydáte na válečnou stezku, abyste pomstili své mrtvé, patrně prohrajete, a vaše bolest pak bude ještě větší. A i když vyhrajete a pokoříte svého nepřítele, nebudete se ze svého triumfu radovat dlouho. Protože pak se bude trápit váš nepřítel, a své dny bude trávit osnování kruté odvety. Víte dobře, že mluvím pravdu, protože takto to už trvá nějakou dobu. Nenávist plodí nenávist a vraždění vede jen zase k dalšímu vraždění. Pokud půjdete dál touto cestou, vaše utrpení a bolest nikdy neskončí.“

A Hiawatha přemýšlí a vidí velikou moudrost v těch slovech. Jde k Mohawkům a mluví k nim. Přivedou ho tělu zabitého náčelníka, a Hiawatha praví:

„Nyní opouštíš svůj lid, a oni cítí zármutek a bolest. Byl jsi jim moudrým a udatným náčelníkem. Spoléhali na tebe a věřili ti. Avšak nyní nadešel čas smíření. Nyní z tebe snímáme všechny tvé povinnosti, neboť ty již s námi nemůžeš déle kráčet po této zemi. Proto nyní ukládáme tvé tělo na toto posvátné místo, aby z něj tvůj duch našel cestu ven a mohl se vydat na cestu ke Stvořiteli. Pozemskými strarostmi už se nezatěžuj. Nenech se ani rozptylovat ničím z toho, co jsi měl na zemi rád. Míval jsi potěšení z lovu, byl jsi vášnivý hráč lacrossu, rád sis poseděl a pobesedoval s přáteli u dobrého jídla. Ničemu z toho však nyní nedovol, ať rozptyluje tvou mysl. Jsou zde také tví přátelé a příbuzní, kteří pro tebe truchlí. Dej jim své poslední sbohem a více se již jimi nezaobírej.

A nyní k vám, truchlící pozůstalí, přátelé a příbuzní zesnulého. Pohleďte na cestu, které se nevyhne žádný z vás! Dříve či později ulehnete i vy na tomto místě. Proto mějte svůj život v úctě, neboť byl vám propůjčen jen na krátký čas, a stejně tak mějte v úctě i životy ostatních. Nechť jsou vaše dny naplněny užitečnou prací. Neoddávejte se zahálce ani činnostem, ze kterých není žádný užitek. V řeči buďte zdrženliví a vyvarujte se planého tlachání a klevet. Nedovolte zlu, ať řídí vaše slova a vaše konání.

Nyní vyhlašuji období smutku, které potrvá deset dní. Po tuto dobu budou nejbližší příbuzní zemřelého osvobozeni od všech svých běžných povinností, čimž jim bude poskytnut čas a prostor, aby mohli v klidu rozjímat a vyrovnat se se ztrátou, která je postihla. Vy ostatní je nebudete zbytečně rušit a obtěžovat, avšak není naškodu projevit jim šetrně svou účast a třeba je i něčím malým obdarovat. Jejich práci si na těch deset dní rozdělte mezi sebe.“

Mohawkové naslouchají, a první, co je napadne, je: „Kdo je to, tenhle Onundagaono, že nám tu tak sebevědomě velí, co máme dělat? Neměli bychom jej zabít a sníst? Na druhou stranu – nezní to zas tak nerozumě, co nám tady říká. Dobrá. Tak ho tedy poslechneme a uvidíme.

Po deseti dnech Hiawatha znova svolává celou vesnici. Tentokrát již přicházejí bez reptání.

„Nyní poslyšte, všichni, co jste tady.“ Káže sebevědomě Hiawatha. „Deset dní smutku uplynulo a je čas zanechat truchlení a osvobodit svou mysl od smutku a bolesti. Vy, kteří jste byli zesnulému nejblíž, jste dosáhli smíření prostřednictvím rozjímání, přičemž vám byla útěchou i posilou účast a podpora přátel. Nyní se sluší všem poděkovat a ty, kteří v uplynulých deseti dnech místo vás pečovali o vaši domácnost a vykonávali za vás vaše ostatní povinnosti je dobré něčím malým obdarovat.

Doba smutku tedy skončila. Život jde dál a tak je to správné. Nebudeme v sobě nadále živit nadměrný žal, ani z něj pramenící zlobu, nenávist a myšlenky na pomstu. Pokud by nyní či kdykoliv v budoucnu některá zarmoucená rodiny zjistila, že ztráta, která ji postihla je příliš velká, nabízím ještě jeden způsob, jak se s ní vyrovnat. Taková rodina si může vyhlédnout muže či ženu, jejichž vlastností si cení a nabídnout jim adopci. Pokud vyvolený přijme, je slavnostně přijat do klanu i do rodiny a je mu vybráno nové jméno. Rodina ho pak bude milovat jako vlastního a všichni členové klanu i kmene jej budou považovat za plnoprávného člena dané rodiny. Adoptovanou osobou může být kdokoliv – i příslušník jiného kmene, třeba i nepřátelského.

A protože nyní již víte, jak tišit svou bolest a krotit nenávist, je zbytečné žít i nadále se svými sousedy v nepřátelství a válečném stavu. Nyní, pokud velká rada souhlasí, vyšleme posly k okolním kmenům a nabídneme jim připojit se k Velkému míru.“

A tak se Hiawatha, jenž byl kdysi vyobcován z vlastního kmene, stává díky Deganawidovým radám a své vlastní rozvážnosti, moudrosti, odvaze i výmluvnosti náčelníkem Mohawků. Všem potížím však zdaleka není konec. Po nějaké době se vracejí poslové od sousedních národů, a zprávy, které nesou, nejsou dobré.

„Velký národ Wendatů souhlasí s uzavřením příměří, ale spojenectví s námi, tak, jak jim bylo navrženo, je prý pro ně nepřijatelné.“

„Udatní válečníci Susquehannockové nevidí na našem návrhu nic zajímavého.“

„Wenrohronon, lidé od pramene mastné černé vody, si přejí zůstat tak, jak jsou.“

„Lidé Hatiwantarunh se nechávají poroučet a vzkazují, že oni nemají ve zvyku bezdůvodně bojovat se svými sousedy, takže pokud necháme na pokoji my je, nechají také oni nás.“

„Erielhonan, kočičí lidé od velkého jezera, si přejí žít v míru. Do žádného paktu však vstoupit nechtějí.“

„Gweugwehono, udatní Cayugové, jsou ochotni o našem návrhu uvažovat. Závisí to však na tom, jakou odpověď nám dá Thadodaho, velký náčelník a šaman kmene Onondaga.“

„Také Onayotekaono, Oneidové od stojícího kamene, váhají a chtějí si počkat na vyjádření Onondagů a Seneců.

„Nundawaono, Senecové z velkých kopců, se přidají, přidají-li se Onondagové.“

„Thadodaho nechce o nějakém spojenectví ani slyšet.“

A teď Deganawido, raď.

„Neklesej na mysli, Hiawatho. Není to zas tak špatné – minimálně tři kmeny se chtějí přidat, přidá-li se Thadodaho.“

„Právě – přidá-li se Thadodaho. A Thadodaho se nepřidá nikdy. A kdyby i chtěl, nechtěl bych já – cožpak bych mohl uzavřít mír s člověkem, který má na svědomí moje dcerušky?“

„Vzpomínáš, co jsem ti řekl, když jsme se poprvé setkali? Že hledám válečníka tak silného, že přemůže svou vlastní nenávist? Od té toby jsi urazil notný kus cesty, Hiawatho, ale teprve nyní se ukáže, zda máš šanci dorazit k jejímu cíli. Já vím, že tvoje zášť vůči Thadodahovi je veliká, ale úkol, který máš před sebou, není o nic menší. Záleží teď jenom na tobě, čemu dáš ve svém srdci přednost.“

„Opravdu na tom záleží? Co se změní, když tě poslechnu? Změní snad Thadodaho svůj názor? Já vím, že ne. Znám ho. Na podobné jednání není zvyklý. Mou shovívost si vyloží jako mou slabost a zbabělost. Vysloužím si pouze jeho pohrdání.“

„Možná, že ne. Říkáš, že ho dobře znáš. Tak mi řekni – proč nechce Thadodaho přistoupit na náš návrh? Neví přece, že pochází od tebe. Poselství bylo tlumočeno jménem národa Mohawků.“

„To je přece jasné. Nyní je Thadodaho svrchovaným vládcem svého kmene. Jeho slovo je zákon. Bojí se ho nejen lidé jeho kmene ale také všichni ostatní. Ti, kteří ho neznají osobně, věří, že ovládá černou magii, dokáže na sebe brát podobu zvířat a místo vlasů má živé hady. Kdyby přistoupil na konfederaci, byl by pouze jedním z členů velké rady. Už by nebyl tím nejvyšším vládcem.“

„Tak mu navrhneme něco jiného než ostatním. Něco takového, aby měl pocit, že je i nadále tím „prvním mezi rovnými“. Navrhneme mu, aby poradní oheň hořel vždy jen v jeho vesnicicx. Lidé jeho kmene tak budou Strážci ohně a on bude jejich náčelníkem. Dále mu můžeme nabídnout, že Onondagové budou mít vždy nejvíce zástupců ve velké radě a v případě, že se při nějakém sporu rozdělí rada na dva tábory, budou mít rozhodující hlas.“

„Na to by možná mohl slyšet. Ale nesmíme jít přímo za ním. Znám někoho, kdo nám bude naslouchat ochotněji a komu zas bude ochotně naslouchat Thadodaho. Je to matka jeho klanu. Pokud se nám podaří přesvědčit ji, ona zase přesvědčí jeho.“

„Vidíš Hiawatho? Nezmýlil jsem se v tobě. Ty jsi opravdu Vyvolený.“¨

Starý muž leží na zemi své chýše a nehýbá se. Je hluboko ponořen do svého snu. Vidí, jak byly položeny základy společenství Pěti národů Haudenosaunee. Vidí, jak se poprvé rozhořel poradní oheň a okolo něj se rozesadilo padesát náčelníků – 14 za Onondagy, 10 za Cayugy, 9 za Oneidy, 9 za Mohawky a 8 za Senecy. Vidí, jak byla odsouhlasena ústava společenství, závazná příslušníky všech zúčastněných kmenů. Přesné znění ústavy se každý náčelník naučil zpaměti a kromě toho byla symbolickým způsobem zapsáno do 114 šňurek wampumu. Vidí, jak bylo ustaveno, že velká rada se sejde minimálně jednou za pět let, aby si náčelníci zopakovali ústavu a navzájem se informovali o dění v konfederaci. Vidí, jak mezi členskými kmeny skutečně zavládl mír a přátelství. Vidí, jak liga prosperuje. Vidí však také, jak se přes veškeré snahy nepodařilo rozšířit Velký mír na ostatní národy, pro které se liga rychle stává mocnou válečnou aliancí. V ústavě irokézů je totiž mimo jiné napsáno:

„Rozhodne-li se Velká rada Pěti národů rozšířit Velký mír také na ostatní kmeny, je těmto kmenům nabídnuto připojit se ke společenství. Jejich členství bude však zpočátku považováno pouze za dočasné a může být při nedodržování zásad společenství kdykoliv zrušeno. Žádný dočasný člen nebude mít právo hlasovat ve Velké radě. Pokud nějaký kmen odmítne připojit se k Velkému míru, má Velká rada právo vyhlásit mu válku, neboť takový kmen bude považován za hrozbu pro Velký mír a Pět národů má právo podrobit si takový kmen silou a připojit ho tak k Velkému míru.“

A tehdy se starému nemocnému muži zjevuje první pravda – pravda o tom, že pýcha předchází pád. Pravda o tom, že jakákoliv snaha vnutit někomu mír a demokracii silou není cestou k míru a demokracii ale cestou do pekel. Vidí, jak Irokézové začínají válčit s Wendaty, Mohykány, Innu, Algonkiny a Pocumtuky. Vidí, jak se okolí řeky sv. Vavřince mění ve válečnou zónu, kam se kromě početné a dobře vyzbrojené válečné družiny nikdo neodváží. A pak vidí po této řece připlouvat první bílé muže. Jsou to Francouzi a vede je jistý Samuel de Champlain. Nejsou to dobyvatelé. Jsou to obchodníci. Mají zájem o bobří kožešiny. Wendatové, Innu i Algonkini mají krásné bobří kožešiny a jsou více než ochotní je prodat. Nejdřív jim však bledé tváře musí pomoci proti jejich nepřátelům – Irokézům. Champlain se zdráhá, ale nakonec souhlasí a vede společnou výpravu proti Mohawské vesnici u jezera, které nyní nese jeho jméno. Tehdy Mohawkové poprvé slyší hrom bílého muže. Pro mnoho z nich je to vůbec to poslední, co v životě slyší. A to je začátek Bobřích válek. Wendatové se ze svého vítězství neradují dlouho. S francouzskou pomocí sice zničí ještě několik dalších Mohawských vesnic, ale do hry vstupují Holanďané, kteří také touží po bobřích kožešinách. Nejsou sice ochotni bojovat na straně Indiánů proti Indiánům, ale jsou ochotni platit za kožešiny puškami a střelivem. Za chvíli mají Haudenosaunee dostatek zbraní, aby se mohli bránit nejen Wendatům, ale také samotným Francouzům. Bobři však z jejich lovišť rychle mizejí a tak musejí hledat jinde. Začíná boj o loviště, protože bez bobrů nejsou kožešiny, bez kožešin nejsou střelné zbraně. A nemít střelné zbraně znamená být vydán na milost a nemilost nejen sousedním kmenům, ale především bílému muži. Haudenosaunee mají díky své politické jednotě značnou výhodu proti svým konkurentům, a tak v rychlém sledu vyháněji nebo si podmaňují Potawatomi, Lišky, Sauky, Mascouteny, Šónie, Kikapoo, Miami, Wendaty, Erie, Hatiwantarunh, Wenro, Susquehannocky a Dhegiha Siouxy.  Díky puškám jsou bitvy krvavé a ztráty na obou stranách velké. Mnohem větší daň si však vybírají smrtící epidemie bělošských chorob. Haudenosaunee doplňují své prořídlé řady tak, jak jim předepisuje Kainerekowa – masovou adopcí. Adopcí tak masovou, že už nemůže být pouze dobrovolná – adoptován je každý zdravý muž či žena, chlapec či dívka, ať se jim to líbí či nelíbí. Kdyby snad chtěl někdo utéct, je třeba se postarat, aby neměl kam. Proto je třeba asimilovat vždy pokud možno celý kmen. To znamená totální válku po evropském vzoru. Kdo se vzpírá adopci, musí zemřít. Pokud možno pomalou a bolestivou smrtí. A občas je třeba provést nějakou tu monstr akci pro výstrahu . Možná tou nejhorší ze všech byly bitva a následný masakr u pevnosti Crevercoeur, kterou dal na jaře 1680 zbudovat francouzský zmocněnec La Salle. Velením nad malou posádkou byl pověřen Henri de Tonti. Ten navázal obchodní styky s lidmi kmene Illini, kteří se brzy ve velikém počtu usadili v okolí pevnosti. Něco takového však bylo Pěti národům trnem v oku. Nelíbila se jim přítomnost Francouzů, a už vůbec jim nešlo pod nos houfování Illini, se kterými byli ve válečném stavu. V září se proto směrem k pevnosti vydala početná a puškami a municí dobře vybavená výprava Seneců. Když se Illini dozvěděli, jaká síla se k nim blíží, většina z nich se rozhodla pro taktický ústup a stáhla se do lesů. Henri de Tonti však přesvědčil skupinu asi 500 válečníků, aby zůstali a bojovali. S bojovníky zůstali na místě také jejich ženy a děti, kteří se ukryli na nedaleký ostrov. Bojovníci Illini se však nemohli blížicím se Senecům rovnat ani počtem, ani palebnou silou – mezi sebou měli pouze asi 100 pušek a 400 dávek střeliva. Když Tonti viděl irokézskou přesilu, pokusil se vyjednávat. Byl však těžce pobodán a málem to nepřežil. Bitva zuřila plných osm dní, a válečníci Illini v ní padli do jednoho muže. Irokézové pak objevili ženy a děti na ostrově a rovnou jednu polovinu – 350 lidí – se rozhodli zabít. Dospělé ženy byly většinou upáleny zaživa. I s válečníky tak bylo zabito celkem 1200 lidí z kmene Illinois, zatímco ztráty na straně Irokézů byly nepatrné - 30 bojovníků, možná méně.

A duch starého muže se vnáší nad krajinou po bitvě, vidí padlé bojovníky, vidí děti s proraženými lebkami, vidí zuhelnatělá těla žen. Chvěje se poznáním, že vidí zlo, které napáchali jeho vlastní předkové před stodvaceti lety, pouhých padesát pět let před jeho narozením. Možná, že i jeho vlastní děd tam tenkrát byl a vraždil. Věru už se mu nechce zpátky do toho zbídačeného, kořalkou prosáklého těla. Chce se mu letět vzhůru, k nohám stvořitele, a škemrat, aby ho dotyčný nezatracoval a dovolil mu spočinout vedle sebe. Místo toho musí dál putovat po minulých dnech svého kmene.

Vidí, jak Odžibwejové, Ottawové, Wyandoti, Potawatomiové, Missisaugové, Lišky, Saukové, Miamiové, Winnebagové, Menomineeové, Kikapuové, Illini a Mascouteni zapomínají na své staré spory a spojují se do mohutné aliance proti společnému nepříteli. Za pomoci Francouzů se jim daří vytlačit Haudenosaunee z východního Ohia i severní Pensylvánie.

Vidí, jak mezi lid Pěti národů přicházejí černá roucha. Misionáři jsou zapálení pro svou víru a jsou odhodláni přinést pohanům evangelium i za cenu vlastního života. Když je jeden z nich umučen, deset dalších nastoupí na jeho místo. Kromě slova božího šíří také viry a bakterie, na které nejsou původní obyvatelé zvyklí. Hynou jako mouchy. Jezuité nic. Klidně si přijdou k umírajícímu, modlí se u něj a dávají mu poslední pomazání. Nemoc si jich ani nevšimne. To nás chrání náš pán, praví. A co když ano? Caughanawaga, St. Regis, Sault Recollet, Oswegatchie – to jsou jména osad, založených lidmi, kteří odešli od svých kmenů a nechali se pokřtít. Rostou, prosperují, přibývají další. Jezuité jsou převážně Francouzi. Mají jen klidně sedět a přihlížet, jak jejich nové ovečky zabíjejí jejich krajany? A tak káží slovo boží a rudí křesťané obracejí své zbraně proti Angličanům, služebníkům ďábla. Jenomže ostatní Haudenosaunee dál hájí barvy britské koruny. Velký mír zakazuje usilovat o život svému bratru. Některé bitvy proto probíhají zvláštně – dva bojovníci se řítí proti sobě, ale v okamžiku, kdy spatří své kmenové znaky, uhnou pohledem, změní směr a běží si to rozdat s někým jiným. Nebo se ještě před bitvou na obou stranách z ničeho nic posadí a prohlásí, že nemůže bojovat. Anglánům i Frantíkům to jde pěkně na nervy.

Vidí, jak se 1712 protiirokézská aliance rozpadá a Haudenosaunee triumfují. Jednotlivé kmeny kapitulují jeden za druhým a přistupují na dohodu o spojenectví – není to přímo Velký mír, je to Covenant Chain. Haudenosaunee mají sice hlavní slovo, ale nemohou mluvit do všeho. Mají sice hájit i zájmy všech kmenů z Covenant Chain, ale většinou hájí jen ty vlastní. Členy Covenant Chain považují spíše za své vazaly. Když je v roce 1742 kmen Delaware podvodem připraven o své území, obracejí se jeho zástupci z žádosti o pomoc na velkou radu. Jsou umlčeni a Delawarové se musejí přestěhovat na nové území, přidělené jim Pěti národy.

Nové místo je přelidněné (žijí tam už i jiné kmeny, připravené o půdu podobným způsobem) a zamořené malárií.

Vidí, jak války a nemoci decimují populaci Pěti národů. Vzdor masovým adopcím a přijetí kmene Tuscarora za šestého člena má celá konfederace v roce 1768 pouhých 12000 lidí (v roce 1660 to bylo 25000).

Slyší vyprávění svého bratra Cornplantera: „V padesátých letech se naše společenství začalo nezadržitelně rozpadat. Já a můj kmen jsme už s Angličany nechtěli mít nic společného, protože měli stále větší územní nároky a na nás nahlíželi jako na svůj majetek, jako na otroky, kteří jsou jim ve všem podřízeni. Považovali nás za podřadnou rasu, protože jsme neměli bílou pleť a nechtěli jsme se vzdát země, kterou oni považovali za svou. Francouzi s námi jednali jako se sobě rovnými a neusilovali tolik o naši zem. Chtěli především obchodovat. Své pevnosti a obchodní stanice si stavěli pouze tam, kde jsme jim to dovolili. Angličané se nás nikdy na nic neptali. Francouzi byli navíc stejní divoši jako my. Rozuměli nám a my jim. Byli schopní všeho, čeho my. Proto jsme je nespouštěli z očí a nedali jsme jim šanci vymyslet nějaký podraz. Jo, Francouzi pro nás byli mnohem čitelnější než Angličané a tím pádem byli i svým způsobem důvěryhodnější.

Bohužel, pokud jde o Ligu, byli jsme s tímto naším postojem osamocení. Velká rada stále preferovala Brity. Bylo to především díky Mohawkům, kteří nemohli Francouzům zapomenout jejich počáteční podporu Wendatům a Algonkinům. Byli to Mohawkové, kdo vtáhl Pět národů do války proti Francouzům. Dokonce i naši bratři, Senecové ze severu, stáli na straně Angličanů.

Jednu věc však člověk Britům upřít nemohl – a sice odvahu. I když ta někdy hraničila až s hloupostí. Třeba takový Velký bílý otec – George Washington. Byl o rok starší než já a když jsme se poprvé setkali, bylo mu jedenadvacet. V prosinci 1753 ho guvernér Dinwiddie poslal s malou družinou do francouzské pevnosti Le Boeuf s naprosto nesmyslným požadavkem, aby Francouzi vyklidili své pevnosti podél řeky Ohio ve prospěch Britů. Byl jsem u toho. Sledoval jsem Washingtonovu skupinu jak těžkopádně postupuje proti proudu a o naší přítomnosti neměl nejmenší tušení. Mohli jsme je kdykoliv pobít jako mouchy. Sám nevím, co mi v tom tenkrát zabránilo. Možná se mi líbil. V tom jak chodil, jak se držel v sedle, jak velel svým mužům, byla určitá důstojnost a elegance.

Rok na to začali Angličané stavět pevnost na soutoku řek Allegheny a Monongahela pevnost. Francouzi považovali toto území za své a tak Brity vyhnali (přinutili je vzdát se bez boje), pevnost dostavěli vlastními silami a dali jí jméno Duquesne. George Washington byl v té době pověřen úkolem zbudovat cestu z Alexandrie do Redstone Creek a následně posílit obranu anglických pevností. Když se dozvěděl o pevnosti Duquesne, rozhodl se pospíšit si do Redstone Creek a tam čekat na další rozkazy. Utábořil se na místě zvaném Great Meadow  a vyčkával. 27. května 1754 si ho tam našel Seneca Tanacharison řečený Půlkrál, v té době náčelník Mingů, a informoval ho, že v nedaleké skalní rokli táboří malá skupina Francouzů. Jednalo se oddíl  Josepha Coulon de Villiers  de Jumonville. Podle Francouzů zde byli na diplomatické misi s cílem kontaktovat Washingtona a upozornit ho, že se nachází na francouzském území, podle Britů se jednalo o oddíl výzvědný. Pravdu se už nikdy nidko nedozví. Pravdou však je, že ani Washington ani chudák Jumonville ani Půlkrál ani nikdo jiný zezúčastněných netušili, že právě píší významnou kapitolu světových dějin.

V noci obklíčil Washington pod Tanacharisonovým vedením tábor nic netušících Francouzů a čekali do rozednění. Sotva se první paprsky slunce dotkly skalisek na roklinou, třeskl bez jakéhokoliv varování výstřel. Opět se už nikdo nikdy nedozví, kdo a proč jej vypálil. Pro všechny přítomné to však byl signál k lítému boji. Na francouzské ležení se sesypal déšť kulek. Zmatení Francouzi se snažili zachránit útěkem do lesa, kde na čekali tomahavky Mingů. Ti, kteří vyvázli, se proto rychle obraceli a s rukama nad hlavou spěchali vstříc Britům, u kterých počítali s lepším zacházením. Celá šarvátka trvala pouze necelých patnáct minut. Po této době zůstalo na zemi ležet deset mrtvých Francouzů, jeden raněný a 21 mužů včetně Jumonvilla bylo zajato. Pouze jedinému francouzskému vojákovi, který měl to štěstí, že v okamžiku útoku zrovna někde v křoví vykonával svou potřebu, se podařilo nepozorovaně zmizet. Mingové neváhali a začali skalpovat padlé. Když byli hotovi, žádali Washingtona, aby jim vydal i všechny, v té době již notně vyděšené, zajatce. Boj byl totiž na jejich vkus opravdu příliš krátký, a tak si to chtěli vynahradit nějakým tím stahováním z kůže, čtvrcením a podobně. Washington odmítl, a tak se Půlkrál rozhodl schladit si žáhu na samotném panu de Jumonville. Jakoby nic se k němu přitočil a než bys řekl švec rozrazil mu lebku tomahavkem a s vítězným pokřikem si smočil ruce v jeho mozku.

Washingtonovi došlo, že je zle. Zákeřný přepad diplomata a jeho doprovodu (pokud se skutečně jednalo o diplomata s doprovodem) by se možná ještě dal nějak vyžehlit. Dokonce i ze skalpování padlých se mohl nějak vylhat, ale poprava, či spíše zákeřná vražda zajatého velitele, to už bylo moc. Půlkrál to věděl, a o to mu šlo – poštvat Francouze a Brity konečně naplno proti sobě. Nevěděl však a ani nemohl, jak dokonale mu jeho plán vyjde. A už vůbec nemohl předvídat, jak neblahé důsledky to bude mít pro Šest národů a všechny ostatní původní obyvatele.

Washington se po svém pochybném vítězství stáhl zpět do svého tábora na Great Meadows, kde, místo aby tábor co nejrychleji strhl a koukal zmizet,, začal narychlo budovat opevnění. „Pevnosti“ dal název Fort Necessity. Rozeslal posly s žádostí o posily, ale současně se rozhodl pokračovat ve svém původním poslání – v budování cesty podél řeky. Půlkrál jen tiše zíral a nechápal. Naopak Washington měl z počátku pocit, že situace se pro něj vyvíjí dobře – posily dorazily i s novým proviantem. Washington byl navíc jmenován plukovníkem.

Jenomže 27. června dorazil do Fort Necessity posel se znepokojivou zprávou, že s pevnosti Duquesne vyrazila mohutná armáda Francouzů a jejich spojenců z řad Wendatů, Abenakiů, Nipissingů, Algonquinů. Otavů, Delawarů a profrancouzských Haudenosaunee, pod vedení nikoho jiného než Louise Coulona de Villiers – tedy bratra zabitého Jumonvilla – dychtícího po pomstě.

 Zkušený válečník Tanacharison se jal Washingtona přesvědčovat, že je na čase zatroubit k ústupu, ale jako by hrách na stěnu házel. Nakonec tedy Půlkrál usoudil, že Washington se dočista zbláznil a společně se svými Mingy prásknul do bot.

Francouzské vojsko přítáhlo k Washingtonově pevnosti 3. července 1754. Mladý plukovník se pokusil nepřítele vyprovokovat k otevřenému boji a sešikoval své muže na volném prostranství. de Villiers, vědom si své převahy, na výzvu nereagoval a dal rozkaz k palbě z mušket. Washingtonovi nezbylo než stáhnout se zpátky, ale moc si tím nepomohl. Nedokončená stavba skýtala jen nepatrný úkryt, zatímco blízký les umožnil Francouzům nerušeně se přiblížit, zalehnout, a pálit s maximální přesností. Stříleli nejen po mužích, ale také po koních, kravách, oslech, volech a dokonce i psech. Šlo jim o to zdecimovat Brity nejen fyzicky, ale také materiálně a psychicky. Kulky, které nenašly živý cíl, se zarývaly do dřeva a vytrhávaly z něj spršky třísek, které bolestivě zraňovaly muže, krčící se v jeho blízkosti. Navíc se dalo do hustého deště a Britové se tak zakrátko doslova topili v bahně. Střelný prach jim vlhnul a stával se nepoužitelným.

V osm hodin večer, když se začalo stmívat a pro mlhu a hustý déšť nebylo vidět na krok, střelba utichla a s francouzských pozic dolehlo do pevnosti zvolání: „Voulez-vous parler?“ Washington souhlasil. Tenhle boj nemohl vyhrát. Poslal tedy svého pobočníka Williama La Payroney a Jacoba van Braam jako tlumočníka, aby dojednali podmínky kapitulace. Zatímco čekal na výsledky jednání, zmocnili se jeho vojáci (ti, kteří byli ještě na živu a mohli chodit) zásob rumu s jeho pomocí se zakrátko sami učinili nezpůsobylími boje. Proto, když byl Washingtonovi doručen závazný dokument, nezbylo mu, než jej podepsat, přestože obsahoval pro něj ponižujicí klauzuli, podle které přijímal plnou odpovědnost za vraždu Jumonvilla.

Zdálo se, že závratná kariéra Georgea Washingtona, který to během dvou let dotáhl z řadového dobrovolníka na nejmladšího plukovníka ve Virginiie, je po tomto debaklu u konce. V podmínkách kapitulace totiž mimo jiné stálo, že Anglie se vzdává veškerých nároků na území podél řeky Ohio a zavazuje k propuštění válečných zajatců. To bylo příslušnými místy klasifikováno jako hrubé překročení pravomoci a Washington byl degradován a propuštěn z armády.

Naštěstí pro něj však byla doba lidem jeho naturelu příznivě nakloněna. Původně docela bezvýznamná šarvátka hluboko v lesích Ohia natolik vyhrotila napětí mezi Anglií a Francií, že obě země se začaly pilně připravovat na válku, která měla být vybojována nejen v Americe, ale také v Evropě, do jejíž historie se zapsala jako válka sedmiletá.

Už v roce 1755 byl generál major Edward Braddock pověřen velením dvoutisícové armády, která měla za úkol dobýt pevnost Duquesne. Washington neváhal, a přihlásil se jako dobrovolník. Poskytl mi tak další příležitost získat jeho skalp – a opět vyvázl doslova zázrakem. Možná byl doopravdy předurčen k tomu, aby se stal Velkým bílým otcem. Braddock postupoval obezřetně, v sevřených řadách, dobře si vědom toho, že pohyb tak velkého vojska nemůže zůstat Francouzům dlouho utajen. Jenomže právě tento způsob pochodu se mu stal osudným. Francouzi, posíleni o 200 udatných bojovníků z řad Otavů, Wendatů, Čipevů a Seneců vytáhli z pevnosti a ukryli se hustých lesích podél řeky. Několikrát se jim naskytla skvělá příležitost k překvapivému útoku – například když Britové v nekrytém terénu bezstarostně obědvali nebo když se museli překonat vodní tok. Francouzský velitel Beaujeau však stále váhal, protože Britů byla velká přesila.

9. července museli Britové podruhé přebrodit řeku. Přechod jim ztrpčovala pouze malá – asi třicetičlenná – skupinka Indiánů, kteří se po určité době stáhli. Na druhém břehu se Britové znova sešikovali a vyrazili bezstarostně kupředu. Krajina na druhém břehu byla zdánlivě přehledná a les byl o poznání řidší. Braddock se cítil bezpečně. Červenokabátníci si to rázovali vpřed, když tu se na ně zdánlivě odnikud sesypalo krupobití kulek. Jako první padli důstojníci, kteří se vezli na koních a tak byli snadným cílem. V britském vojsku, kterému teď neměl pořádně kdo velet, nastal zmatek. Výstřely třeskaly ze všech stran, ale nepřítele nebylo pořád nikde vidět. Angličané stříleli nazdařbůh, často do vlastních řad. Braddock se marně snažil nastolit pořádek, sám jakoby neprůstřelný. Čtyři koně pod ním padli, než jej zasáhla kule do prsou zrovna v okamžiku, kdy se snažil nasednou na pátého. George Washington si počínal neméně udatně, ale s mnohem větším štěstím. Dva koně pod ním klesli, ale ten třetí jej bezpečně vynesl z prohrané bitvy. 977 anglánů zůstalo ležet na bitevním poli, z toho 63 důstojníků. Spousta práce pro naše skalpovací nože.

Věru, byl jsem tam – mladý, ctižádostivý bojovník, plný síly, energie a touhy po boji. Byl jsem tam, a přestože jsem byl vychován abych neznal slitování s nepřítelem, mé srdce bylo zmatené, když jsem viděl tu spoušť. Na jedné straně se dmulo hrdostí a opájelo se pocitem vítězství, na straně jako by slyšelo nářek všech těch předčasně osvobozených duší. A také bylo sklíčeno prazvláštní předtuchou – že to je pouze začátek velkého vraždění, a že příště to budou především lidé mého kmene, jejichž duše budou naříkat.

Angličané byli po Braddockově porážce plni nenávisti a mstili se na každém, kdo jim přišel pod ruku. Delegace Šóniů a Delawarů, která dorazila do Filadelfie, byla bez dlouhých cavyků popravena – mrtvý Indián, dobrý Indián. Družina pro-anglických Seneců byla zákeřně přepadena viržinskou domobranou a pobita do jednoho muže. Proto se Haudenosaunee rozhodli vypovědět Britům spojenectví. Většina kmenů však zvolila místo přestupu na francouzskou stranu raději neutralitu. Věrnost Angličanům zachovali pouze Mohawkové pod vedením náčelníka Soiengarahty, přezdívaného Angličany Hendrick. Jednak mělo nepřátelství mezi Mohawky a Francouzi příliš hluboké kořeny a jednak žil v té době mezi Mohawky obchodník s kožešinami William Johnson, kterého si Mohawkové velice oblíbili. Johnson byl zajisté svérázný chlapík – kromě své legitimní bílé manželky měl ještě několik manželek indiánských a s nimi spoustu dětí, o které se vesměs dobře staral a dbal o jejich výchovu a vzdělání. Postaral se rovněž o výchovu bratra jedné se svých žen – Johna Branta, který se později stal velikým náčelníkem Mohawků.

Díky neutralitě většiny kmenů a podpoře Mohawků získali Britové nad Francouzi postupně převahu. Měli ovšem namále. V roce 1761 – tedy rok po pádu Montrelu, nicméně v době, kdy válka v Evropě ještě zuřila naplno, měli Senecové plné zuby nových způsobů, které se snažil zavést nový britský zmocněnec Amherst, který námi, původními obyvateli z duše pohrdal. Mezi kmeny začaly kolovat válečné pásy a nebýt toho zpropadeného Johnsona, který se přípravách na povstání nějakým způsobem dozvěděl a vyvinul značné úsilí na jejich zmaření, mohla se situace vyvinout nadmíru zajímavě. Takto jsme promeškali patrně svou největší šanci. V květnu 1763 vypuklo rozsáhlé povstání otavského náčelníka Pontiaca, do kterého se zapojili také Delawarové, Šoniové a Mingové. Z Haudenosaunee jsme se přidali pouze my – Senecové. Britové, vysílení válkou s Francouzi, byli zcela zaskočeni a než se nadáli, bylo devět pevností z dvanácti, které měli na západní straně Apalačských hor, v plamenech. Rozhodující útok – na pevnost Detroit – však byl vyzrazen a odražen. Také Fort Pitt se nepodařilo dobýt na první pokus. Byla však neprodyšně obležena a Pontiacovi bojovníci plenili osady v jejím okolí. Tehdy přišel Amherst na nápad podstrčit útočníkům pokrývky ze špitálu, ve kterém leželi nemocní s neštovicemi. Následná epidemie se rozšířila po celém jihovýchodě a decimovala vesnice Delawarů, Šoniů, Mingů i Čerokí. Povstání bylo zlomeno, Pontiacovi bojovníci rozprášeni. Nicméně ztráty na britské straně byly značné. Amherst byl odvolán a nahrazen Thomasem Gagem, který již ochotně naslouchal radám zkušeného Johnsona. Navíc byl vydán zákon, který britským kolonistům zakazoval osídlovat území západně od Apalačských hor, což novousedlíkům nešlo pod nos. Teď, když byl od Francouzů pokoj, převládl mezi bílými Američany názor, že starou vlast už vlastně k ničemu nepotřebují, ba právě naopak – tato je jim naobtíž. Proč poslouchat nějakého krále či královnu, kteří jsou tisíce mil daleko a odvádět jim daně na jejich evropské záležitosti? Proč nechat omezovat nějakými hloupými zákony a nevzít si zemi, osídlenou pouze necivilizovanými divochy? Cožpak mají tito divoši nějaká práva? Kdo bude nám, nadřazené rase, rozkazovat, kam smíme a kam ne? Hraničářům je anglické nařízení leda pro smích. Hrnou se přes hory doslova v zástupech. Indiáni se brání. Je třeba s nimi zatočit. Rodí se nové povolání – profesionální loveco ů Indiánů. Ti nejlepší se mají stát Americkými národními hrdiny. Jeden příklad za všechny – Daniel Boone. V Pensylvánii je dokonce vydán oficiální ceník – 150 dolarů za každého Indiána staršího deseti let, kterého se podaří chytit živého, 134 za indiánský skalp a 130 za zajatou ženu či dítě.

Ano, na to všechno si muž v chýši vzpomíná. Pamatuje si také, jak jsou s bratrem povoláni na veliký mimořádný sněm. Mezi bílými se opět schyluje k velké válce a Haudenosaunee se musí dohodnout, jak se zachovají. John Brant, nyní náčelník Mohawků, chce bojovat po boku červenokabátníků. Proč? ptá se Cornplanter. Ti druzí  jsou přece také Britové. Nechme je, ať si to vyřídí mezi sebou. Proč máme krvácet pro jejich zájmy? Víme už přece, jak bílí oplacejí za věrné služby. Ale Brant se nevzdává – anglický král či královna je pro nás lepší, protože žije za velkou vodou. Nechce se usadit tady, nechce naši zem. Novousedlíci ji chtějí celou jenom pro sebe. Chtějí nás vyhubit nebo vyhnat. Proto když pomůžeme Britům, pomůžeme tím i sobě. Cornplanter přemýšlí a nakonec váhavě souhlasí. Konec konců je Brant příslušníkem stejného klanu a je nepsaným zákonem, že celé bratrstvo vždy táhne za jeden provaz. Mohawkové a Senecové tedy nakonec zvedají ruce pro Brity. Potíž je s Oneidy. Něco je poutá ke kolonistům. Možná je to zásluha misionáře Samuela Kirklanda, který mezi nimi strávil mnoho času. Tuscarorové sice mají u velkého sněmu zatím stále jen poradní hlas, nicméně se nechávají slyšet, že oni zůstanou neutrální nebo se přidají k Oneidům, ke kterým mají nejblíž. Vypadá to zle. Ještě nikdy nebylo u poradního ohně cítít takové napětí. Nikdo nechce ustoupit. Kainerekowa praví, že se musí svého úřadu ujmout Onondagové, strážci ohně, a pokusit dosáhnout shody. Snaží se, přemlouvají, přesvědčují, hrozí, nadávají, všechno marné. Nejsou schopni dostát svým povinnostem a tak jim nezbývá než uhasit poradní oheň na znamení toho, že nebylo dosaženo souhlasu. Na dlouhou dobu to znamená konec Ligy. Na bojištích americké revoluce proti sobě budou stát Mohawkové a Senecové na jedné straně, Oneidové na straně druhé. Velký mír už nezadrží jejich zbraně a tak bude zase bratr zabíjet bratra – tentokrát pro věc bílého muže. Poprvé se tak stane 6. srpna 1777 v bitvě u Oriskany.

Z hliněné podlahy stoupá chlad a zažírá se do starých kostí. Stařec už se nechce dál dívat. Tyhle vzpomínky jsou příliš čerstvé, příliš živé, příliš bolestné. Přestože Senecové pod Cornplanterovým a Brantovým vedením nebyli v boji nikdy poraženi, jejich ztráty jsou těžké – George Washington se podle osvědčené britské strategie vyhýbá přímému střetu a místo toho přepadává a vypaluje vesnice, ve kterých zůstaly pouze starci, ženy a děti. Caunotaucarius – ničitel měst – zní jeho jeho jméno v jazyce Haudenosaunee. Senecové nemají kde bydlet, nemají co jíst. Čeká je krutá zima, kterou přežijí jako hladoví psi škemrající o zbytky jídel u hradeb britských pevností. Brant pořádá trestnou výpravu – proti někdejším bratřím Oneidům. Vraždí je po stovkách a pálí jejich vesnice. Zlomí jejich sílu a Oneidové už nejsou schopni postavit bojeschopné vojsko. Nadále slouží v Americké armádě pouze jako zvědové a stopaři.

Senecové, Mohawkové, Cayugové a Onondagové jsou sice vyčerpaní, ale stále odhodláni bojovat. Ale Britové už mají války dost. Podepisují mír a Amerika získává nezávislost. Haudenosaunee k jednání nikdo nepozval. Jsou poraženým národem, psanci ve vlastní zemi. Ve válce jich padlo na 3000. Dalších 2000 v čele s Brantem se musí spasit útěkem do Canady, kde budou doufat, že britská koruna ocení jejich zásluhy alespoň tím, že je nechá v klidu hladovět v rezervacích.

Cornplanter vidí, že je dobojováno. Nezbývá než v zájmu kmene sklonit hlavu a pokorně škemrat o milost: „Otče,“ píše Washingtonovi, „Prohlásil jsi, že nás máš v hrsti, a že stačí, abys sevřel ruku v pěst a rozdrtíš nás na prach. Opravdu jsi pevně rozhodnut nás zničit? Pokud ano, sděl nám svůj úmysl, aby ti, za našeho národa, kteří se stali tvými dětmi a jako takové jsou připraveni zemřít, věděli, co mají dělat. Avšak než přikročíš k činu tak krajně nespravedlivému, obrať se k Bohu, který stvořil nás stejně jako tebe. Doufáme, že On ti nedovolí vyhladit náš lid.“

 A v dalším dopise: „Když jsi vstoupil do naší země, dali jsme ti jméno Caunotaucarius, Ničitel měst. Ještě dnes, když někdo vysloví tvé jméno, ženy blednou a děti se ustrašeně tisknou k nohám svých matek.

Naši náčelníci a bojovníci jsou muži, a ti neznají, co je strach. Jejich srdce jsou však sklíčena žalem, kdy vidí trpět své ženy a děti. Tehdy si přejí být pochováni tak hluboko, aby neslyšeli jejich nářek. Když jsi nám nabídl mír, začali jsme ti říkat otče, protože jsi nám slíbil bezpečný život v naší zemi. Dostůj svému slibu, a tvé jméno bude provždy velebeno v srdcích všech Seneců.“

A Washington se skutečně rozhodne podržet nad Haudenosaunee ochranou ruku. Má k tomu ovšem své vlastní důvody: „Osídlení západu a uzavření míru s Indiánu spolu souvisí natolik úzce, že nemůžeme projednávat jedno bez druhého. Proto opakuji, a vím dobře, co říkám, že jak z politického tak ekonomického hlediska je nanejvýš žádoucí udržovat s Indiány dobré vztahy a půdu od nich po dobrém kupovat a nikoliv brát si ji silou. S Indiány je to totiž stejné jako s divou zvěří – pokusíte-li se je vyhnat z jejich území, stáhnou se do lesů, ale jakmile vycítí příleřitost, vrátí se a pomstí se na těch, které najdou na místě. Přitom stačí jen pomalu ale jistě rozšiřovat naše stávající osady, a divoši nakonec postupně vymizí stejně, jako vymizeli vlci – v obou případech se ostatně jedná o dravé šelmy, které se liší pouze svou vnější podobou.

Zkrátka a dobře, válkou s Indiány nemůžeme nic získat, protože půdu, o kterou nám jde, můžeme získat po dobrém a v konečném součtu podstatně laciněji. Navíc bez zbytečného krveprolití na obou stranách…“

Washington není rozhodně žádný hlupák a dobře ví, jak užitečný mu může být tak vlivný spojenec jako Cornplanter. Zvláště když jsou zde pořád takoví lidé jako John Brant nebo Red Jacket, kteří se nehodlají smířit s porážkou a nepřestávají svolávat bratry do zbraně. Za věrné služby je Cornplanter královsky odměněn – je mu věnována část jeho vlastní země.