Při procházce koutkem oka; sledoval jsem horizont a pádil s myšlenkami napřed, kdy odhalený nonsens pozbýval smyslu okraje propasti, která nás oddělí a spojuje; mi připadá nicotná podstata v rytmu pěší zóny kráčím na karneval a odhaduju počet pamětních desek, desítek šrámů, co zabolí víc než faleš houslí na náměstí, klusám s větrem a nádraží nechávám trčet za zády, zatímco dívky jásají, změna prostoru otevírá brány s odroleným zdivem až na kost a až doteď jsem doufal, že nespočinu
utrhni minulost, pověs klíče a kroť to zvíře, dokud je čas nefňukat a pofoukat si svůj osud