První si toho všimnul Slon. Vlastně se možná nedá říkat všimnul, protože nic neviděl ani neslyšel, jen kdesi v kolenou cítil, že se něco děje. Sloni totiž poslouchají i chodidly.

"Slyšelas to taky?" obrátil se na Kačenku.

"Myslíš to o těch dvou nových... rajdách? Který slepoun mohl vymyslet, že jsou to nejkrásnější ptáci na světě?!"

"Rajkách," opravil ji Slon. "Ale já myslím, jestli jsi cítila to zvláštní zadunění; jako kdyby se něco dělo pod zemí."

"Pod zemí nic není," odsekla Kačenka. "Leda hlína, špína a tma."

Slon zpozorněl, protože to ucítil znovu. Teď už to začalo zajímat i Kačenku; povrch rybníčku se totiž zčeřil jemnými vlnkami takže vypadal, jako když se zamlží zrcadlo. Neviděla se v něm a to ji naštvalo.

Jen Stehlík přelétal z větve na větev a necítil nic.

"Maminka vyprávěla," zauvažoval nahlas Slon, "že země umí plivat kamení nebo otevírat propasti a jiné pasti, do nichž by se vešel i dospělý slon."

"Já zase slyšela," vzpomněla si Kačenka, "že ze země může vylézt had; myslím, že hadé se rodí z hlíny."

"Hadi," opravil ji Slon.

"Had?!" zaslechl Stehlík jedno z obávaných slov. "Hlavně jestli se z hlíny nerodí kočky. Nebo z kamení," zadíval se pozorněji do horního rohu výběhu. "Víte, že támhleten kámen," ukázal zobáčkem, "tu včera ještě nebyl? A ještě dnes ráno byl o pěkný kus menší. Myslím, že země ten kámen vyplivla a on teď roste. To je možná to, co Slon slyšel. A vůbec bych se nedivil, kdyby z toho kamenu vyrostla kočka, a té já se vůbec nebojím... Ale kdyby přišla, tak trochu jo."

Slon už nemeškal ani vteřinu. Popadl kámen chobotem a mrštil jím přes zeď. Odněkud se ozvalo zařinčení rozbitého skla. "Tak to bychom měli," oddechl si Slon spokojeně.

Jenže ani pak to divné chvění neustalo. Do odpoledne se na témže místě objevil další kámen a Stehlík se dušoval, že zhora je zřetelně vidět, jak ten kámen roste a zvětšuje se. Kačenku i Slona však víc, než kámen, zajímaly zelené stonky čerstvé travičky a rašící listí na stromech.

"Maminka říkala," spustil Slon s plnou pusou, "že země dokáže ve správný čas nasytit hladovějící stáda."

"Vy u vás doma jíte hlínu?" ušklíbla se Kačenka.

"Ale ne, ty huso," oplatil jí Slon. "Přece všechno rostlinstvo, co jíme, vyroste ze země. Tráva, keře i pralesy."

"A žížaly-nítěnky nebo komáří larvy;" vzpomněla si Kačenka na oblíbené pochoutky, "ty vyrostou z bláta?"

Slon už si Kačenčiných jízlivých vtípků nevšímal. "Širá země, na kterou se dá pevně postavit," začal zaujatě vysvětlovat, "je naše největší jistota. Pak stačí mračno deště, otýpka slunečních paprsků, země se zazelená a pro všechny je jídla dost."

"Já mám víc jistoty ve vzduchu, než na zemi," připomenul Stehlík. "Protože kočka..."

"Ta za mnou do vody nepůjde," skočila mu do řeči Kačenka. "Takže myslím, že voda je jistější než země nebo vzduch. A na mě by si kočka stejně netroufnula, protože jsem..."

"Koukněte!" vykřiknul poděšeně Stehlík. "Pohnul se!"

Ostatní se otočili směrem, kterým ukazoval. Ležel tam ještě jeden kámen a další pomalu vyrůstal ze země.

"Zemětřesení!" vybavilo se Slonovi jedno z dávno zaslechnutých slov.

"Had!" vykřikla Kačenka a s dopomocí křídel se rychle kolíbala k rybníčku.

"Kočka!" pípnul tajemným hlasem Stehlík. Honem vylétl na nejtenčí větvičku; takovou, co unesla sotva jeho.

"Taky poklady prý země skrývá," vzpomněl si Slon. "Maminka říkala..."

"U sta smradlavých vajec," ozvalo se odkudsi zdola.

Ten hlas Slona uklidnil; zněl příjemněji, než tajemné dunění předtím.

"Kam jsem se to mordyjé zase prohrabal," lamentoval hlas dál. Jeho původce dosud nebylo vidět. Nad zemí se objevil jen kopeček hlíny.

"Taky krtek se rodí ze země," připomněla Kačenka.

"Krtka už jsem viděl," připustil Slon. "Ale nadávali spíš lidi kolem, než on sám."

"Je tohle svobodná země?" vykoukl z hromady hlíny fousatý čumák s tmavýma očima. "Tak takhle vypadá ten svět za zdí!" pokračoval, aniž by čekal na odpověď. "Moc velký teda není," zkonstatoval. "A koukám, že má taky kolem dokola zeď."

Z díry už se vysoukalo celé chlupaté tělo i s dlouhým ocasem.

"Kočka!" pronesl zdrceně Stehlík.

"Žádná smradlavá kočka! kanárku," vztyčil hdrdě hlavu nový příchozí. "Jsem Tchoř Tmavý a právě jsem utekl z vězení. Půl roku na samotce; umíte si to vůbec představit?"

Stehlík a Kačenka zavrtěli hlavou. Jen Slon chápavě přikývnul; pamatoval i horší časy.

"Hromskej beton, sklo i dráty!" nadával ještě chvíli Tchoř na všechno kolem. "Svinská země, samej kořen!"

Slon, Kačenka i Stehlík ho pobaveně sledovali.

"No co koukáte?! Když je jeden takovou dobu o samotě, musí si umět najít něco, o čem si popovídá aspoň sám se sebou, když nemá s kým jiným. Jinak by mu zdřevěněl jazyk."

Slon se olízl, aby se ujistil, že jemu jazyk nezdřevěněl.

"Ale já už si vlastně nic hledat nemusím," rozhlédl se Tchoř po nových společnících a rozzářil se. "Umíte nějakou hru? Třeba válet kamínky. Pár jich mám na kraji nory." Hrábnul tlapkou a vylovil čtyři hladké oblázky; tři malé a jeden větší. "Vypadají jak vajíčka, co říkáte," olízl se. "Jó, vajíčka...," pronesl zasněně a vydal se k rybníčku uhasit aspoň žízeň.

Stehlík obcházel nejmenší kamínek a zkoušel, zda jej uzvedne nebo alespoň převalí. Kačenka si vybrala ten nejbarevnější; leštila ho křídly a přemýšlela, jak se jím ozdobit. Slon potěžkával ten největší a podivoval se, jak mohl tak hubený tvor touhle malou věcí dělat v zemi takový lomoz. Vtom se země zachvěla znovu.

"Krtci, pštrosi, buldozery, všechno jedna verbež," ulevil si Tchoř. Hned však ztichnul, neboť si uvědomil, že je ve společnosti, a ne v ledajaké. Postrčil raději čtvrtý kamínek a šel si hrát s ostatními.

Tajemné chvění pokračovalo ještě několik týdnů. Stromy se mezi tím obalily listím, za nímž se, rozhrnul-li ho vítr, objevil ve skalnaté stráni vykousnutý zub. Od něj se k hornímu a ke spodnímu okraji výběhu táhly v zemi dvě rýhy. Dospělý slon by se do nich nevešel. Země se brzy zase zavřela a z míst, kde byly předtím rýhy, vyrostly šedé stromy bez listí. Všichni si na ně zvykli a na chvění zapomněli; všichni až na Slona, protože sloní paměť vydá za všechny ostatní.