LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #64595
Autor:	fermosa
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Jiné
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	20.05.2011 13:53
Počet návštěv:	590
Počet názorů:	4
Hodnocení:	1 1

Prolog

Dopsalo mi pero. Na zdi byla velká čmouha od barvy, vzala jsem do ruky štětec a se zavřenýma očima jsem tě namalovala. Voňavý obraz bez končetin. Jen s barevným kolečkem uvnitř hranatého čtverce. Svlékla jsem šaty a nahá se ponořila do barevných kuliček. Přitiskla jsem se k barevnému kolečku v hranatém čtverci a vtiskla jsem se do tebe. Jen na okamžik. Abych si vzpoměla jaký to je..

Pihulka

Nechala jsem na zdi tu oranžovou čmouhu, která se tam objevila omylem. Byla noc a pouliční lampa svítila trochu jako měsíc. Bylo to docela hezký. Nějak se mi nechtělo spát, hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, znáte to. Vzpoměla jsem si na ten vtip jak příjde pacientka k lékaři a říká: „ pane doktore, já v noci nemůžu usnout, hlavou se mi honí tisíc věcí..“ Pan doktor jí na to říká: „ tak před spaním vypijte sklenici kyselého mléka.“ „A to mi pomůže? „ „ ne, ale budete myslet jen na jednu věc..“ Měli jsme před sebou ještě asi dvě hodiny cesty. Hustě pršelo a Rudolf se bál. Jako vždy když seděl na sedadle smrti. Upřeně zíral před sebe se soustředěným výrazem. Ostatní vzadu tiše seděli, pospávali. Usmívala jsem se. Bavily mě jeho vyplašený stavy, kdy mě děsil svým hlasitým „POZOR!“ a chytal se palubovky. Dali jsme se do řeči, už přesně nevím čím jsme začali diskusi, ke které se nakonec připojili i ostatní. Ale s Rudolfem to nikdy nebyl problém. Pohodovej kluk, kterej miloval filmy a bavil se jejich vypalováním. Měl rád holky, měl v každým městě nějakou a ony mu často volaly, protože toužili po jeho společnosti. Doma na něj čekala přívětivá tlustá romka a tříletá, veselá a bystrá dcera. Byl už prostě takovej, ale bylo mu odpuštěno. „Ty vole, můj první vpich? Tak to byl masakr, vole. Normálně masakr!“ Zachechtal se tím svým rozkošným způsobem a rozesmáli jsme se všichni. „Tak povídej“, pobídla jsem ho. „No bylo mě necelých 15 a jí taky tak nějak. Lítali jsme spolu dlouho, byl jsem patnáctiletý ucho, ale ty vole já byl zamilovanej jak šlak. Normálně, taková ta klasika ne? Držení za ručičky, lítačka po venku, objímání, líbačky. No hrozně hezký. Matka byla proti, protože jsem byl špatnej ve škole a místo toho abych se učil, tak jsem přišel dom, hodil, vole, brašnu do kouta letěl jsem za ní. Nemohl jsem bez ní být ani jeden den. Jednou jsme se domluvili, že příjdu k ní domů. Ráno. Rodiče šli do práce a já jsem místo školy, šel k ní. Bylo to v sedm ráno. Otevřela mi v pyžamu, rozespalá, myslel jsem, že se z ní zblázním, jak byla krásná. Vlezl jsem si k ní pod peřinu…“, na chvíli se odmlčel a my jsme čekali na pokračování. Zněžněl svůj výraz, koukal před sebe jakoby to viděl před sebou a s tím nostalgickým výrazem pokračoval. „Bylo tam ještě takový to teplo, víš? Nedokážu to popsat a hrozně hezky to tam vonělo. Ona tam celá voněla, v tom pyžamu, v tý dece a polštář byl provoněnej jejíma vlasama, a to voňavý teplo mě úplně zničilo. Objímali jsme se, líbali a tak. No, vpich stál sice za hovno, „ rozesmál se „ ale zážitek to byl absolutní. Já si normálně do dneška pamatuju tu vůni, a vybavím si i to povlečení. Bylo modrý se zelenýma autíčkama! Když jsem z toho bytu vypadl, myslel jsem, že snad uletím jak mě bylo hezky. Já jsem jí fakt miloval. Potom už nikdy nikoho. Dodnes si pamatuju jak voněla její růžová mikina.“ Rudolf se odmlčel a topil se ve svých vzpomínkách, který ho laskaly a zároveň bolely. My ostatní jsme mlčeli a nevím jak ostatní, ale já se ponořila do vzpomíne Bylo mi 18, když mi tě zamilovaná Bára chtěla představit. Sestupoval jsi ze schodů a já stoupala do schodů. Střetli jsme se uprostřed nad takovou starou plechovou lampou, která jako by ti vytvořila nad hlavou svatozář. Usmál jsi se na mě a já nějak neměla slov. Vzpomínám si na tvou vůni, byla fialová. Taky na tvou měkkou náruč, byla teplá. Na gumový ruce a na pihulku, na brufeny s pivem a na ten jeden den, kdy jsme byli jen my dva a já málem pukla štěstím. Na tvoje blonďatý vlasy, který ti padaly do očí. Na tvoje telefonní číslo, na tvou maminku a na nemocniční pach. Na tvoje obrovský modrý oči, který bolestně křičely „táhni!“

Epilog

V tom seriálu z prostředí hřbitova jsem brouzdala každý úterý. V úsměvným filmu o dvou bratrech, jeden chyběl…

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'fermosa', 20.05.2011 13:55.