Tohle je osud,
osud ve své nejsmutnější náladě:
pod patou zlostí sychravého jara
v odjakživa oplocené zahradě
sníh pláče sebe studenější rosu.

Adam se zachumlal do pláště beznadějí,
má léta ve vlasech a mnohem méně řečí,
dívá se na Evu, i ona už je stará,
ale šílenství jí svědčí
a její vrásky hřejí.

Eva:

Mlha se ušklíbá a plazí mezi stromy,
ovíjí kmeny víc a víc,
hrne svou peřinu na dřímající dřevo,
mlha nic nepodává, podává nám nic,
mlha, ta dobře ví, čím zlomit.

Adam:

A jak je chladná, ale ty se netřeseš,
i když tvé šaty nejsou samy víc než dým.
Mám se tě dotknout? Řekni. Co mám dělat, Evo?
Chci taky poznat to, o čem zatím jen vím,
že stane se.

Eva:

Nelíbej, nemiluj mě, nemám ráda, vidím,
jsem uštknutá.
Můžeš být tady, vedle mě,
než přiskočí ta minuta,
jenom ty, Adame, ty ze všech lidí.

Adam:

Nabíjím pistoli a střílím po ostatních,
nikdo ať neruší, a není mi jich líto,
ať si jak chtěli dojemně
napodobovali to,
v čem jsme i my dva byli špatní.

Eva:

A máme klid.
Mlze už zaťukalo slunce na rameno,
spolu mě vykoupou v studeném mléce
a horkém oleji a smyjí ze mě jméno
a rozpustí, co půjde rozpustit.

Adam:

Jen mezerami zpola zatopených mříží
vidím tě splývat s vlnou, která sviští,
vzdouvá se, prochází i stěnami mé klece,
láme se do očí a tříští,
přibíjí k starým břehům novou tíží

Eva:

Adam:

a ze zahrady pryč mě žene:
sám bůhvíkam utíkat utíkám a

do trávy tiše křupou klacky pod nohama,
zdají se mrtvé, rozmlžené, oslněné.
 

sorry za ten patos, ale takhle nějak se mi to zdálo