| Dílo #64480 |
|---|
| Autor: | Pantagruel |
| Datum publikace: | 04.05.2011 09:42 |
| Počet návštěv: | 437 |
| Počet názorů: | 4 |
| Hodnocení: | 4 |
| Prolog |
|---|
|
| Šalamounovy slzy |
Stojaté vody v předjitřním šeru dosud dřímajícího města. Sem tam se na hladině vznáší list. Řeka je cítit rybinou. Doslova páchne. A přece, rybář by tu mnoho nepochodil. Rybář by sem nepřišel... Jediný, kdo dobrovolně navštěvuje Vláhu v oněch místech smrdutých tišin, je Šalamoun Pistis, místní blázen, hlupáček, podivín.
I dnes je zde. Je zde, aby dostál úkolu, jenž mu přednedávnem zůstavila prazvláštní postava zhmotnivší se kdesi v zaplivaném koutě toho groteskně zmotaného labyrintu tetelivých chimér, s nímž byl Šalamoun odevždy seznámen co se svým světem. – Uhodli jste, úkol se týká právě té věci, co Šalamoun táhne na provázku při kraji vody. Kam až chodník při korytu řeky sahá, tam až ji potáhne. Pozvolna a trpělivě, jako by venčil chromého psíka. A přitom venčí obyčejnou mrtvou rybu. Jistě, nakonec není až tak obyčejná: je – jak vidíme – ohavně zduřelá, rozmáčená a její oči se dávno vyvalily tolik, až pukly.
Za cokoli z toho můžeme Šalamounovu rybu pochválit, libo-li. Jen se před ním nikdo nezmiňujme, že je mrtvá! Plakal by. Je příliš citlivý, aby něco takového unesl.
Táhne si tudy svoji rybku, k níž si za těch pár týdnů stačil vypěstovat opravdovou lásku, a zaujatě přemítá, zda skutečně po stojedna dnech nakázaných časných procházek s ní dodrží záhadná postava svůj slib. Za své služby pro mrtvou rybu měl dostat kámen mudrců. Moc se na něj těšil, neboť nevěděl, co to je – a přirozeně ho to zajímalo. Bál se jen, aby si pak postava neodnesla svoji rybku pryč. Nebyl si jist, zda by dokázal snést to odloučení. Očekával, že by to určitě nesnesl. Jedna věc pro něho byla ovšem nepochopitelná a zaměstnávala jeho vlažný mozeček od noci ke dni a zase na druhou stranu: totiž, jak mohl snést ono více než čtyřicetileté odloučení od rybky v době, než se s ní setkal. Záhada…
„Ahá!“ usmívá se právě Šalamounova bezelstná tvář na rybičku. „Nějak se dnes loudáš, ty malá šibalko! – Ale proč to? Není ta voda moc studená?“
Skrčí se a starostlivě okusí vodu prstem. „Né, nezdá se mi,“ usoudí a na to se znova usměje. „Takže to ty jen tak, viď? Asi jsi ještě celá ospalá, ne? To víš, mně to po ránu taky chvilku trvá, než se rozhejbám. To je normální. – Mám tedy zpomalit, rybičko moje? Ale to víš, že jo! Kam bychom také chvátali, no ne? Hm, přesně tak, no vidíš.“
Šalamoun zvolní svůj už beztak dost loudavý krok, aby se rybička nemusela hned takhle z rána příliš namáhat, a po chvilce se jí optá: „Je to takhle lepší, rybičko?“
Nafouklé bílé břicho prosvítající skrz špinavé vody je mu zřejmě dostatečnou odpovědí. Zasměje se a řekne: „Hahá, ty jsi mi ale lenoch!“
Později: „Už se těším na léto. To si pak skočím do vody k tobě a budeme plavat spolu, he hé! Co ty na to?“
„…“
„Ahá! Jen se neboj – neumím, ale můžu se to naučit!“
„…“
„Co? Pod vodou? No pod vodou by mně to asi nešlo, ale jen si nemysli – já si tě stejně přidržím na provázku, abys mě nikam neutekla; však tě znám – ty jsi taková stará šibalka a šprýmařka! Hihi.“
„…“
Z rozhovoru s jeho rybí kamarádkou Šalamouna pojednou vyruší cizí hlas. „Dobré ráno, Šalamoune,“ poví hlas a sotva dozní, uvědomí si Šalamoun, že není tak docela cizí – vždyť to je hlas pana Fouska!
„Dobré, dobré, pane Fousek!“ odpoví vřele Šalamoun, když zvedne pohled vstříc dobrosrdečnému muži. „To je ale překvapení! Venčíte svoje pejsky?“
„Jak vidíte,“ usměje se blahovolně pan Fousek, u jehož nohou sedí s dokonalou poslušností tři dobrmané s překrásně lesklou srstí. „Já pejsky, vy rybičku. Takže jsme vlastně kolegové.“
„Jééé!“ rozzáří se Šalamounova tvář. „Myslíte?“
„Samo sebou, příteli,“ přikývne Fousek. „Oba jsme vášniví chovatelé. Na tom přece až tak nesejde, že ta vaše rybička už je hezkých pár týdnů mrt… ehm,“ – uvědomí si náhle, že o tom by asi mluvit neměl, a poněkud změní téma – „ale podívejte, jak vy té vaší rybičce vlastně říkáte? Jistě má nějaké hezké jméno, nebo ne?“
„No jéje! Jakpak by neměla jméno!“ zvolá pobaveně Šalamoun. „To víte, že má jméno! Jako každý přece. Jmenuje se … … … …“
„Ano?“ očekává pan Fousek dokončení věty. Šalamounova ústa však ztuhla na půl cesty ke slovu a ne a ne se pohnout dál. Místo toho se hýbají Šalamounovy oči – krouží sem tam, jako by se snažily vynahradit pohyb úst či snad samotných mozkových závitů, Šalamounem věru postrádaných. Ještě chvíli a Šalamoun začne stříhat ušima – zatímco ústa stále netnou…
„Jestli nemá jméno, můžeme jí společně nějaké vymyslet,“ navrhne pan Fousek, aby nebohému muži pomohl z jistě nepříjemného ustrnutí.
„Jémine! Já opravdu neznám její jméno!“ vyhrkne s tím Šalamoun a zatváří se nadmíru provinile.
„Ale to nic, příteli,“ chlácholí ho Fousek, „však to se nic neděje. Jak říkám: pojďme a dejme jí spolu nějaké!“
„Vy to umíte?!“ rozšíří se Šalamounovy oči bezmála absurdním údivem.
„Co jestli umím?“ nechápe Fousek.
„Dávat jména…“
„Ehm,“ kousne se pan Fousek do rtu, „no to víte. Není to lehké, ale ano, umím to.“
„Můj ty božínku! Tak to jsem rád, že jsem potkal zrovna vás! Co bych si jinak počal?! – Prosím vás, pane Fousku, dejte mé rybičce nějaké hezké jméno!“
Pan Fousek napřed pokrčí rameny, jako že o nic velkého nejde, avšak vida, jak moc na tom Šalamounovi záleží, přece se rozhodne zahrát jakousi vážnost a řekne: „Dobrá, kamaráde! Vaše rybička ode mne dnes dostane jméno. Poslouchejte tedy dobře a zapamatujte si ho pro ni.“
Však k tomu nemusel Šalamouna ani v nejmenším vybízet: ten teď očekává jakékoli jeho slovo jako samo Zjevení.
Pod přeuctivým pohledem se cítil pan Fousek trochu nesvůj. „Takže,“ řekl tím nejvážnějším hlasem, jaký dokázal vyloudit, „tahle rybička se bude ode dneška jmenovat…“
Šalamoun samým napětím zapomněl dýchat.
Pan Fousek raději zkrátí svou dramatickou pauzu ve strachu, aby se Šalamoun neudusil, a dokončí: „Jůlinka!“
„Jééé!“ raduje se Šalamoun. „Jůlinka! To je moc hezké jméno! To mne přece mohlo samotného napadnout, že se tak jmenuje, když ona tak přece úplně vypadá. No jó, úplně vypadá jako Jůlinka! Jééé! Jůlinko! Hihi! Už vím, jak se jmenuješ, heč!“
„Ehm, tak to jsem rád, že se vám to jméno líbí, příteli. A my zase půjdeme, ti moji krasavci už jsou celí nesví. Potřebujou trochu pohybu.“
Tím se s milým Šalamounem pan Fousek rozloučí a s jeho mnohým děkováním pokračuje svojí cestou. Stejně tak záhy Šalamoun, jehož krok je nyní lehčí a pohled třpytný, jako dosud nikdy. Jeho rybička má krásné jméno! Jeho kamarádka, která plave na konci toho provázku, který jí on sám prostrčil očima a svázal, se jmenuje Jůlinka. Šalamoun a Jůlinka – to jde přece krásně k sobě!
Tak si Šalamoun radostně poskakuje kolem vody, za jeho zády se pomalu rozednívá a kdesi ve větvích pouličních stromů rozverně štěbetají malincí ptáčci či jejich ještě menší hladová ptáčata. Ano, poetické až k pláči. Ale co ten stín tam vpředu? Je to člověk? Nebo jen mlha? Prazvláštní mlha, pokud přece. Šalamoun se zastaví a mžourá tím směrem ve snaze rozeznat víc. Ovšem, je to člověk! Ačkoli dost podivný – a Šalamoun ho zná. Jeho prve tak žhoucí radost docela vychladla a Šalamoun ztuhl veškerou úzkostí – bojí se, zda se postava nevrátila pro svoji rybku.
Pro moji Jůlinku! děsí se ten blázínek. Pro moji jedinou, nejmilejší kamarádku!
Rád by utekl. Ona úzkost ho však svírá tolik, že není schopen pohybu.
Zbledl, roztřásl se a jako v transu hleděl na onen pozvolna se blížící oblak abstraktních forem, jehož obrysy se jen velmi pozvolna vyjasňují a nabývají alespoň mlhavé konkrétnosti.
„Zdravím tě, Šalamoune,“ promluví přízrak hlasem, jenž jako by nepatřil do tohoto času.
„Co chcete?! Běžte pryč! Já vám ji nedám!“ napadne ho ihned Šalamoun.
„I ty hlupáčku!“ zasměje se postava hořce. „Já nepotřebuji, abys mi cokoli dával. Sám mám tolik, že to nemohu unést!“
„Nerozumím…“
„A buď tomu rád, příteli! Já bohužel rozumím příliš…“
„Co chcete?!“ ošije se znovu Šalamoun, jejž dnes přítomnost druhého děsí.
„Přinesl jsem ti tohle.“ Přízrak před sebe napřáhne skrznaskrz temnočernou ruku svírající jakýsi na pohled dosti obyčejný a naprosto fádní předmět.
„Co je to?“ zeptá se podezřívavě Šalamoun, kterého úzkost zdaleka neopustila.
„Kámen mudrců, milý Šalamoune…“
„Proč mi ho dáváte? – Měli jsme přeci dohodu, že ho dostanu až –“
„Ano, já vím. Ale to je jedno. Přinesl jsem ti ho jako cenu útěchy.“
„Cenu útěchy?!“
„Jistě. Umím si totiž představit, jak moc tě raní, až zjistíš, že ti tvá rybička utekla.“
„Cože?!“ Šalamoun tím šokem skoro umře. „To ne!!!“
Vytáhne z vody svůj provázek a vskutku: na jeho konci není než zrádné rozštěpení – po rybce ani stopy! Šalamoun otočí provázek, aby se podíval, zda není rybička třeba z druhé strany, leč tu jen vyjekne zoufalstvím a jako hotový šílenec točí provázkem ze strany na stranu, prohmatává ho ve všech směrech a pláče. „Jůlinko! Jůlinko!!! Rybičko moje milovaná!“ zmateně pobíhá okolo břehu, volaje svou ztracenou kamarádku.
„Prosím, vrať se! Řekni mi, kde jsi! Kam ses mi zatoulala, kamarádko moje?!!“
„Je to marné, příteli,“ položí mu postava soucitně ruku na rameno, „je pryč. Možná ji spolkl sumec.“
„Nééé! – Vraťte mi ji! Přineste ji zpět! Prosím vás, pane, přineste ji zpět!!!“
„Bohužel,“ povzdechne si přízrak, „tohle já neumím.“
Šalamounovi se roztřásla kolena, že ho musel přízrak chytit, aby neupadl.
„Ale mohu ti dát jinou rybičku, jestli chceš…“
„Já ale nechci jinou,“ vzlyká zlomený Šalamoun. „Já chci svoji Jůlinku!!! Svoji malou hodnou Jůlinku…“
„Jak jsem řekl; to nejde. Ale tu máš: vezmi si ten kámen, třeba ti ulehčí.“
„Nepotřebuju žádný hloupý kámen!“ Zoufalý Šalamoun vytrhne druhému nabízený kámen mudrců a vztekle jím mrští do řeky.
„Je to dokonalý klíč k záhadě veškerenstva,“ poví docela klidně přízrak, „veškerá moudrost světa je ukryta v něm.“
„Co je mi po vaší moudrosti!“ křičí blázen plačtivě. „Já chci zpět svoji rybičku!“
A s tím skočí do řeky.
„Stůj!“ pokusí se ho zachytit přízrak, avšak pozdě.
Šalamoun se toho dne utopil v špinavé městské stoce a teprve po pár dnech objevili Fouskovi psi jeho opuchlé tělo. Zajímavé bylo, že když ho našli, ve své zkřehlé ruce mrtvý blázínek křečovitě svíral zpola rozloženou rybku a ne a ne – ani za živého boha ne – ji pustit.
Pan Fousek se na vlastní náklady postaral, aby měl Šalamoun alespoň malý slušný pohřeb a dohlédl, aby – i přes prudké námitky faráře – byla bělička pochována s ním. Na náhrobku pak stálo vedle jména Šalamounova i jméno jeho kamarádky. To, které pro ni pan Fousek vymyslel.
A ohavné pěně, která se kupí kus před Jitřním mostem v onom stojatém záhybu Vláhy, se od té doby říká „Šalamounovy slzy“.
|
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Pantagruel', 04.05.2011 09:49.
| Názory čtenářů |
04.05.2011 10:07
 Mario Czerney
|
přečetl jsem, trošku nasládlé, a takové to hi a ha se do dialogů dává, až když se daná próza čte v rozhlase jako dramatický kus
je to takové ze života, že, Fousek je dobrák od kosti, asi podnikatel a golfista - a jeho krvelačné šelmy
nejeví o zdechlinu zájem...celkovej dojem je, že je to pěkný a o ničem, tady tip neuškodí, kup si za něj prospisku |
04.05.2011 10:33
 Andrew Maxwell
|
Zdravím. Blázni jako téma jsou vděční a mám je rád, dovolujou vnést do příběhu absurdity a moudrosti. Pasáže "vy umíte dávat jména" apod. jsou milé, něco nebo někoho mi (mile) připomínají, třeba si časem vzpomenu. Nevím jednu věc: celkově to působí jako "trošku nasládlé" (díky Mario) nebo místy "poetické až k pláči" .-))) (viz text). A mě mate, jestli je to psáno s nadhledem nebo ne. |
04.05.2011 22:00
Pantagruel
|
Zdravím a děkuji všem. Ano, je to opravdu hodně nasládlé. Vybral jsem zkrátka pro začátek to, co může z mých věcí asi nejméně urážet - jinak obvykle tíhnu spíš k docela zásadnímu sarkasmu, negativismu atp. :) :)
Příště tedy vložím cosi tvrdšího, abych třeba ještě nebyl za slaďouška :)))))
I když nic proti sladkůstkám...
Též všechny srdečně zvu na svou stránku www.trajer.cz, kde jsou k četbě kousky docela různé. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|