Od té doby, co se přistěhovala Kačenka, bylo ve
sloním výběhu o poznání veseleji. Slon sice předtím nebyl vyloženě
smutný, ale neměl si s kým povídat. Hrál si totiž hlavně s lidmi, ti
jeho řeči nerozuměli, a tak mluvili o věcech, které ho příliš
nezajímaly. Jediný, kdo mu občas dělal společnost, byli vrabci. Ti toho
napovídali! Jenže se pořád hádali a to Slona nebavilo. S Kačenkou to
bylo jiné. Nehádala se, nekřičela, vlastně ani moc nemluvila. Většinou
jen tiše plavala po rybníčku a prohlížela si svůj obraz ve vodě nebo si
čechrala a pak zase urovnávala pírka. Když však něco řekla, byl to
vždycky důvod k zasmání. Už od prvního rána, kdy se se Slonem seznámili.
"Jmenuji se Slon Indický a domů to mám
daleko," představil se jí tehdy. "Ale teď mám vlastně doma tady."
Myšlenka na nepředstavitelnou vzdálenost ho rozesmutnila.
"Říkáš Indický...?" zamyslela se Kačenka;
"A to je od našeho potoka napravo nebo nalevo?"
Se vzdálenostmi si Kačenka nelámala
hlavu; sto kroků nebo tisíce kilometrů. Její příbuzní přece hnízdí po
celém světě. Nějaká ta louže se najde skoro všude. A jestli je tam teplo
nebo zima? Když se jim někde nelíbí, roztáhnou perutě a frrr! Jen velký
vítr nemají rády. Kačenka několikrát protáhla křídla, rozpřáhla je,
udělala pár cákavých kroků po hladině a byla ve vzduchu. Na Slonovu
odpověď zjevně nečekala.
"Co je malé, to je hezké," zasmál se do
chobotu Slon, a rozhodl se, že o domově, který beztak nikdy nepoznal, už
tedy mluvit nebude. Po mamince se mu v té nové společnosti už taky
tolik nestýskalo.
Kačenka zčeřila nohama hladinu a dosedla
zpátky na vodu. "Pojď si hrát," zavolala na Slona. "Umíš třeba žížaly?
Nebo drobečky?"
Slon zavrtěl hlavou, protože žádnou z
těch her neznal. Jenže slon, když zavrtí hlavou, rozkýve chobot, a to
přišlo k smíchu zase Kačence. "Ještě!" tleskala křídly a ze samé radosti
se chystala znovu vzlétnout. Vtom se přihnalo povětří, až se na
rybníčku udělaly vlny. Kačenka raději složila křídla a schovala se pod
vyšší břeh. Topoly kolem výběhu se ohýbaly hned tím a hned zas opačným
směrem. Vrzalo v nich a zlověstně praskalo. Slon se zadíval na
kymácející se větve; jak se vlastně takhle zjara pozná, které jsou živé a
které suché? Než naroste listí, tak těžko. Nejjistější by bylo, je
ochutnat; dřevo jedí sloni moc rádi. Pár klacíků zrovna spadlo na zem.
"Pojď si se mnou zahrát větvičky,"
zavolal Slon na Kačenku. Smotal chobotem otýpku a pustil se do žvýkání.
Většina větví byla suchých. Znovu si vzpomněl na maminku; na její
vyprávění, jak pracovala pro cestovní kancelář, a jak museli občas
odklízet z chodníků padlé stromy. Vtom se ozvalo mohutné zapraskání.
Slon napřáhl chobot, jako by se chtěl bránit. Pak si vzpomněl na Kačenku
a postavil se tak, aby tělem chránil rybníček. Silná větev se
zakymácela a zvrátila se na opačnou stranu, ven z výběhu. Ozval se zvuk,
jako když se rozzuřený pes zarazí o drátěný plot. Odněkud vystartovalo
hejno poplašených ptáků a s křikem se rozlétlo všemi směry.
Slon dojedl větvičky, napil se vody a chystal se k
odpočinku. Jedním okem pozoroval Kačenku; pestrobarevné peří se
zrcadlilo na hladině. Druhým okem sledoval topoly; vítr se zmírnil, a
tak se zdálo, že žádné další překvapení se již nechystá. Pohled na
pastelové odstíny Kačenčina peří uspával. Slon zavřel na chvilku oči.
Když je znovu otevřel, překvapilo ho, že barvy, jež viděl předtím jen
levým okem, vidí najednou i pravým. Dvě Kačenky? Kdepak, to se mi asi
zase jen něco zdá, pomyslel si. Znovu zavřel a otevřel oči, ale barvy z
pravého oka nezmizely. Naopak, zdály se sytější než předtím. Hnědá,
žlutá, černá, bílá, červená... Červená?! probral se Slon a otočil se
doprava. Na zdi sedělo ptáče velké sotva jako vrabec, ale tiché jako
Kačenka a stejně pestré.
"Co je malé, to je hezké," vydechnul
obdivně Slon a vydal se k ptáčeti.
To se trochu polekalo, vzlétlo a sneslo
se k rybníčku.
"Neboj," obrátil se Slon a vykročil k
němu. "Budeme kamarádi. Jak se jmenuješ?"
"Já jsem Stehlík a jsem..." odmlčelo se
nesměle ptáče.
"Já jsem hezčí!" skočila mu do řeči
Kačenka a pro zdůraznění si dupnula. Sprška vody a bláta, kterou
rozstříkla, byla dost velká na to, aby Stehlíkovi podrazila nohy.
"Dávej pozor," napomenul ji Slon a
spěchal mu na pomoc. Jak ale šlápnul do vody, zvednula se vlna a
spláchla s sebou Stehlíka k mělčině na kraji rybníčku.
"Stůj!!" zarazila Slona Kačeka. "Nebo ho
snad chceš učit plavat?!" Dobrodila ke břehu a pomohla Stehlíkovi z
vody.
Slon o kousek couvnul, a aby byl aspoň
něco platný, natáhl ke Stehlíkovi chobot.
"Pomóc, had!" vylekal se Stehlík a
klovnul.
"Jej, to to lechtá," zavrtěl se Slon.
Špičkou chobotu pak opatrně uchopil zmáčeného Stehlíka a zvednul jej z
bláta.
Teprve v proudu teplého vzduchu si
Stehlík uvědomil, že ho nedrží had, a že mu žádné nebezpečí nehrozí.
Ještě chvíli si užíval tepla. Slon zatím hledal, kam by Stehlíka usadil.
Všechny větvičky, na něž kdy dosáhl, už totiž dávno okousal. Jediné, co
přečkalo, byl uschlý bodlák od loňska, trčící z pukliny ve zdi. Stehlík
se na něm kupodivu spokojeně uvelebil, jako by ani jiné sezení neznal.
Pak se rozhlédl po výběhu. "Kde jsem to skončil," navázal na překažené
představování. "Už vím," vzpomněl si, "Jsem Stehlík z voliéry lučního
ptactva a jsem tu vlastně taky doma, protože z tohohle kraje pocházím.
Takže tady zůstanu, i když vítr voliéru pobořil. A tobě jsem chtěl ještě
říct," podíval se na Kačenku, "že jsi opravu hezčí než já. Jsi nejhezčí
ptáče, jaké jsem kdy viděl."
"Co je malé, to je hezké," bručel si pro sebe
Slon a šmátral chobotem, nenajde-li za zdí ještě nějaké větvičky. "A
když je to kromě hezkého ještě milé..."
|
lakrov 