Řidičák se dlouhou dobu netknutě hřál v mé peněžence, já si hověla vždy
na sedadle spolujezdce a můj přítel si vesele řídil a všem bylo dobře.
Avšak s přibývajícím počtem jeho nealkoholových večerů a ubývajícím
sněhem na silnicích se řeklo: dost!
Podpořena řečmi o nesmrtelnosti a geniálnosti škodovky a s vědomím toho,
že mám vedle sebe člověka, kterému stoprocentně věřím, jsem i řídit
chtěla. Jen strach byl pořád silnější než já. Na otázku: „Zlato, chceš
řídit?“ jsem pořád nedokázala kladně odpovědět a vždy si našla nějakou
výmluvu.
Jednu volnou slunečnou sobotu navzdory mému pofňukávání nastal ten
okamžik. Z domu jsem odcházela značně nervózní a dívala se na to nebohé
čtyřkolé stvoření. Vítězně jsem si sedala naposledy na sedadlo
spolujezdce a nechala se zavést na „Vrchovicu“ – téměř nepoužívanou
zemědělskou cestu, kterou lemovala odpočívadla a k mé smůle i
procházející lidi a cyklisti.
S výrazem zděšení a krycím úsměvem, jsem opřená o dveře kouřila
cigaretku na kuráž, která bohužel nenabízela nikotinový prožitek
donekonečna. Přítel se jen potutelně usmíval, když jsem s klepajícími
koleny zasedala za volant. Chvíli jsem se rozhlížela, zjišťovala, kde
jsou pedály a kde že se to nachází jednička, dvojka, trojka. Ostatní
rychlostní stupně jsem opravdu neměla v plánu použít. K mé radosti motor
chcípnul jen párkrát a já jela! Po paměti jsem zvládla i zařadit a
rychlost si držela na krásných třiceti.
Vše bylo docela fajn, než se proti nám vynořilo auto. Najet na
odpočívadlo, zastavit a počkat než přejede, je naprosto běžná
záležitost, což si uvědomoval i můj milý, který na mou panickou otázku: „Co mám dělat? Já mu neuhnu!“reagoval slovy: „Zajeď na kraj a zastav!“
Naštěstí jsem zvládla tu první část, ale pořád netušila, co s tím
pohyblivým strojem dál. Zmáčkne se brzda, ano, to ví i malé dítě, co si
doma po koberci jezdí s autíčky.
„Brzdi! Brzdiiii!“ řval na mě miláček.
Ovlivněna stresem, panikou a zvýšeným hlasem jsem chtěla rychle šlápnout
na pedál. To se mi sice podařilo, ale brzda byla jinde, než jsem
potřebovala. Suverénně jsem si přidala plyn a zastavila se až o krásný
vysoký keřík přede mnou. Poté už jsem konečně zvládla zastavit a se
slzami, které se vlivem okolností uvolnily, jsem sledovala přítele, jak
odmontovává mlhovku a kroutí hlavou.
Slzy nahradil úsměv a klepání trochu polevilo, až když jsem si doma
poručila panáka zelené na uklidnění a přítel mi do ucha šeptal:
„Příště to bude lepší, zlatíčko.“
|
Albireo 