,,Zase utekla! Parchant malej. Pořád s ní jsou jenom ňáký problémy, sakra!" ,,Já tu holku odtud jednou vykopnu, ať si de, kam chce!"


,,Byla cesta, byla ušlapaná..." Tóny překrásné vánoční koledy se nesly chladným prosincovým vzduchem. Všude svítila světla a z nebe se snášely chomáčky sněhu, které vždycky po dopadnutí na tvář zastudily. Jako by to byla jediná radost, již si dokáže správně prožít jen nešťastný člověk. K Anděle se někdo prodíral davem lidí. Ne davem, spíš hloučkem postávajícím uprostřed náměstí a poslouchajícím zpívající sbor. Anděla si toho moc nevšímala a snažila se vychutnat svobodu a nasát ještě trochu toho čistého, jako břitva ostrého vzduchu, ještě trochu, ještě, ještě... ,,Ty spratku!" zašeptal někdo výhrůžně do jejího ucha. Byla to její vychovatelka a táhla ji za šálu ven z hloučku. ,,Kdo si myslíš, že tě bude o Štědrym večeru hledat? Mám svou rodinu, rozumíš? Kvůli tobě jsem musela ven a jít tě shánět. Chodim po celym městě! Koledy si ještě dlouho neposlechneš, děvenko," utrousila ještě cestou vychovatelka.

Dorazily na místo. Vychovatelka vláčela Andělu za ruku. Když procházely branou, Anděla si přečetla snad posté její nápis: Sirotčinec. To byl její domov. Byl to takový smutný dům se smutnou zahradou, okny a dveřmi. Všechno to bylo smutné, protože se o její domov nikdo nestaral. Jak ona by se ráda starala, kdyby mohla! Ale jen jí nadávali, trestali a zavírali do malé komůrky, kde stála postel pod zamřížovaným oknem. A tam ji nechávali třeba týden dva... Než po několika takových stejných dnech začala plakat a myslet na rodiče, přemýšlela nad tím, kde se  na světě berou lidi a zvířata, jak rostou květiny, odkud vychází slunce. Jednou se pozastavila nad tím, co vlastně znamená slovo Anděla. Později si v knížce přečetla, že andělé jsou nebeské bytosti, čisté, bez hříchu. Mají křídla jako ptáci a když jimi tiše zamávají, letí...
 Anděla byla šťastná, když si jindy mohla zalézt do prádelny ve třetím patře. Těšila se na to celou cestu z města... ,,Sedneš si ve svym pokoji na zadek a budeš tam tak až do rána! Ať se ani nehneš, nebo tě zítra opravdu už zmlátim!" To říkala vychovatelka vždycky, ale pokaždé jen vyhrožovala; nebila ji, místo toho většinou po takových útěcích přicházela druhý den do jejího pokoje a nutila ji, aby sundala šaty a polévala se studenou vodou z hrníčku. Pak vychovatelka otvírala dveře od pokojíku dokořán a před odchodem křičela do chodby, že už jsi snad dost velká na to, aby ses pochcávala! a aby to po sobě vytřela. Musila si chodívat pro hadr do správkárny, který strašně smrděl, protože se jím umývaly záchodky.
Když vychovatelka zmizela, Anděla vyšla z pokoje. Tiše vylezla do třetího patra a vstoupila do prádelny.

Libě to tu vonělo mýdlem a měsíční svit, pronikající přes bílé záclony pověšené v oknech, pro ně hrál na podlaze stínové divadlo. Anděla vzala jeden polštář a vší silou jím trhla, až z něj vyletělo drobné peří. Svlékla si košili a zahalila se do nejhezčí záclony, co v prádelně byla. Nabrala si do každé hrsti peří, co leželo na zemi z rozervaného polštáře, a přistoupila k oknu. ,,Teď jsem opravdová Anděla..." Vystoupila na okenní římsu, parapet se pod ní prohýbal. Pak roztáhla ruce a vzlétla k nebi...