lezl
po něm černej kocour, a on nic. nebyl na to stavěnej, nebyl takříkajíc
akční. jen stál a pozoroval. a pozorovat, to uměl. veškeré hemžení kolem
bral jen jako vítr a možná i ten bral vážněji. nejraději pozoroval
sousední dům. byli asi stejně staří a on měl pocit, že mu rozumí, že ho
chápe.
nemůže
sice pochopit přes sto let starý dům úplně, a dokonce často nemůže
pochopit jediný obraz, kterými se vyjadřuje, ale cítí něco jako
souznění. pochopení beze slov. dotýká se ve větru jeho střechy a v ten
moment ví vše. každý den pozoruje jeho hru oken a světel v nich a pak
zase, když se otevřou, a to ho fascinuje. fascinuje ho svět za okny.
pinožení malých růžovoučkých lidiček pokřikujících za těmi skly. malých
zbytečných tvorů, kteří ani netuší, že jsou součástí něčeho. něčeho mimo
ně. dneska tu jsou a zítra jen popel. a jak málo se mají k sobě, jak
málo, a zdali vůbec tuší jak mít a bez výhrad. chudáčci, co vládnou
domu, kterému jen pomohli z popela, protože to sám chtěl, a který je pak
sám polidštil. jsou slepí a hloupí.
a
on stojí opodál a vše jen tiše pozoruje. rád pozoruje a přemýšlí. čeká
jaro a kouká, co udělá kocour, až se začne bát na konci větve. dům a
jeho svědectví v obrazech, které se pořád učí chápat. on ví, že se od
něj může učit, ví, že ví dost. dnešní kocour, jako ten minulý, jako
všechny za ty roky a stejně dokola. čeká jen, kdy se začne bát. někdy se
taky stane, že je beze strachu a vybírá mu hnízda, která má v péči. ví,
že jsou taky jen okamžikem dění, ví, že vyletí si z hnízda a půl roku o
nich neví. ale vracejí se a mají ho rádi. a jejich děti a děti jejich
dětí. a všichni ho mají rádi a on jimi žije a těší se. a těšit se je
krásné, tak krásné. teď se těší na jaro. jaro a pak léto a podzim, jako
tep bytí. život podle jar. podle jar a přežitých zim. a dům vedle si
taky oddechne, když skončí plískanice a mráz. cítím, jak trpí, když
mrzne, a cítím, jak ožije po tom všem.
a
dnes je tu černej kocour a já čekám, kdy se začne bát. lidičkové pode
mnou se pořád ptají - proč?! a proč já?! malí hloupí a nepoučitelní,
jako ten kocour. dnes v noci, nad ránem, se dotýkal svými větvemi jeho
střechy a ví, že vše je, jak má být. vedlejší strom mu předával něco v
obraze a on cítil, že ví. ví, že jaro je už tady. a smál se lidičkům, co
se přinesli v plechovce, a větší než jindy. dostali se až do jeho
koruny. ani si nevšimnul, kdy se mu ztratil černej kocour. cítí jemné
brnění ve větvích. cítí, jak mu větve praskají, jak padají k zemi, a
vzpomněl si, že právě tohle mu včera říkal sousední strom. |