malé dítko, já a motýl potkáme se na schodech v únoru. (klidně to mohlo být v říjnu - tedy před nebo po zimě).

malé dítko jest klučinou prvňákem a živým, jak se patří. motýl jest babočka. motýlek krásnej byl a ležel si v paneláku a v čase, kdy jeho já ještě housenkou mělo být. a ten krasavec bez duše v paneláku na schodech křičel barvama a mně zůstalo, než žasnout.

klučina si skáče schod po schodu a má ruka brání barev plné tělíčko, tak snadno k sešlápnutí. pietně zvedám motýla a klučinovi ten zázrak přírody ukazuju. klučina se rozhoduje, zdali bát, nebo žasnout jak chlápek na schodech. přibíhá maminka a synek prstíkem zamíří nadšeně - hele. maminka se naklání a: „fůj! neber to do ruky!“ a žasnu víc.

mimoděk motýlek zahříván, a mimoděk motýlek oživen. roztáhne křidýlka a je tam. maminka zachraňuje klučinu od letícího motýla.

a já nevím, co si počne do léta a klučina do života.