S vytřeštěnýma očima a zatnutými zuby poručík Robert Fantes prudce pohnul řídicí pákou do strany, čímž letoun rámové konstrukce“postavil“ na pravá křídla. Zároveň postřehl, jak věž kostela mizí doleva. V tu chvíli se mu zatajil dech, protože měl obavu, že by mohl podvozkovými koly vrazit do střechy kostela. To se však naštěstí nestalo.
 Ve stejnou chvíli muž ve věži kostela se vrhl na podlahu, přičemž postřehl, jak se těsně kolem věžních otvorů mihla dvě kola. Zároveň si zakryl dlaněmi uši kvůli hluku leteckého motoru. Po chvíli pomalu vstal a stále měl dlaně na uších, načež se díval na vzdalující se dvojplošník, který se však nad náměstím začal otáčet. Na něm několik lidí zvědavě pozorovalo manévrující letadlo a někteří začali mávat.
Fantes ale neměl vůbec pomyšlení jim mávání opětovat, protože svíral rukama páku. Současně se rozhlížel kolem sebe a poté, co vyrovnal letoun, tak ke svému zděšení viděl, že opět letí k onomu kostelu.
„Jediněj kostel v širokým vokolí a já se kolem něj motám jako nějakej vopilec kolem hospody!“ pomyslel si v duchu. Poté se kostelní věži vyhnul velkým obloukem, a když jí oblétal, tak si všiml v ní stojícího muže. 
 O chvíli později doletěl opět nad nádraží. Oba parní vlaky už odjely a on viděl v dálce rozplývající se kouř. Hned však svou pozornost soustředil na ceduli na nádražní budově. Teď už bez problému přečetl nápis ABBEVILLE.
„Tak to už jsem blízko fronty!“ řekl si radostně, když si na mapě vyhledal město, nad nímž kroužil. Když se však zadíval na oblohu v ten směr, kam chtěl letět, tak se zachmuřil. Spatřil totiž velký šedivý mrak, pod nímž byla viditelnost krajiny dost špatná. Správně usoudil, že před ním je dešťová přeháňka. Rozhodl se tedy onu oblačnost obletět.
 Ač se chtěl vyhnout okolním mrakům, tak díky větru se v nich ocitl. Pak si začal připadat jako v mrakovém bludišti. Rychle se proto snažil slétnout pod oblačnost, aby se pokusil zorientovat podle krajiny. To se mu brzo podařilo. Obloha byla poseta velkým množstvím oblak, mezi kterými prosvítalo slunce.
„Zpropadeně! Kde to sem?“ řekl si tázavě, načež se upřeně díval na krajinu pod sebou. Na ni rozpoznal několik vesnic, přičemž když se pozorně na pár stavení zahleděl, tak rozpoznal, že jsou to trosky. Netrvalo to dlouho a pod sebou spatřil nahnědlou zem protkanou čárami, které se rozbíhaly všemi směry.
„No nazdar! Já jsem určitě nad frontou!“ vyhrkl a přitom se rozhlížel všemi směry. Vůbec nevěděl, kterým směrem by měl letět. Byl zcela zmatený a náhle postřehl, jak se po jeho pravé straně objevil černý chomáč kouře. Ten se hned rozplynul, ale vzápětí zahlédl ve své blízkosti záblesk, po němž se vytvořil další tmavý chomáč. Brzo takových rozpraskávajících chomáčů viděl kolem sebe velké množství.
„Bože! To na mě určitě střílej Hunové z děl!“ vytanulo mu na mysli. Protože si vzpomněl na to, co mu říkal nadporučík John Elliot. A potom zcela propadl panice. Všelijak s letadlem manévroval a s hrůzou zjistil, že mu už moc nezbývá paliva v nádrži. Zároveň v dálce uviděl několik teček, které mohly znamenat jen letouny. Ale v tu chvíli mohl jen hádat, jestli se jedná o britská nebo německá letadla. S rozbušeným srdcem a pobledlou tváří vletěl do velkého mraku, načež se ocitl nad ním a s potem na čele se bedlivě rozhlédl kolem sebe. Věděl, že každou chvíli může být sestřelen. Jeho Airco nemělo ani kulomet, což ještě více snižovalo jeho šance na zdárné vyváznutí z této situace, do níž se dostal.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI