Kapitola 40 – Den plný halušek

  Od incidentu s jednorožci uběhl asi týden. Jindra dál pokračoval ve studiu na pačlavické škole a zjišťoval, jaký je život normálního řádového studenta. Když ještě žil v polepšovně, měli z něj všichni hrůzu a snažili se s ním vyjít za dobře s výjimkou pana Kubeše, na kterého kouzla nepůsobila. Jenže teď už nebyl středem pozornosti a těžko se s tím sžíval. Sice byl stále tím Hrnčířem, který všem dlužil peníze, ale nálepka kluka, co se vrátil živý z Paneláku hrůzy, po pár dnech zevšedněla a přestala okolí zajímat. Dokonce i Dilliniovic dvojčata už neprojevovala takovou náklonnost jako zpočátku. Místo flirtování se raději soustředila na vzkvétající studentské podnikání. Prodej přívěsků z plechu Zmateného výtahu začal totiž překvapivě vynášet. Jediná Ko Zanková ho každý den sledovala nevraživým pohledem. Stále mu nemohla odpustit, že nepřišel na tajné setkání Řádu lišky Bystroušky.
 
  „Vy se nechystáte na hodinu?“ poznamenal udiveně Ramon, když během přestávky našel Jindru, jak vysedává na okenním parapetu. „Za chvíli bude Obrana proti početí a víte, že profesor Robertek nesnáší, když jsou studenti nepřipravení.“
  „Klídek, Rame,“ uklidňoval ho Jindra, „Já už mám nastudováno na tři roky dopředu. Zaškolovala mě uklízečka v pasťáku. Víc už vědět nepotřebuju.“
  „Jak myslíte, seňore,“ pokrčila spolužák rameny a odešel na záchod.
  Jindra zavřel oči a pokračoval v rozjímání. Konečně měl na pár minut klid. Kulma si odskočila koupit ovocný džus a umožnila mu krátký relax v jinak uspěchaném dnu. Od té doby, co začal studovat v Pačlavicích, neměl jedinou volnou minutu na soukromé slasti. Neustále ho někdo otravoval a vyrušoval. Dokonce i na záchodě. Teprve teď si našel chvilku, aby prožil prchavé okamžiky relativní samoty. Idyla však neměla dlouhého trvání. Z opačného konce chodby se ozval rušivý hluk.
  Jindra nasupeně otevřel oči a málem ztratil rovnováhu, jak sebou trhl. Místo školní chodby spatřil důvěrně známé hradní nádvoří. Byla opět tichá a poklidná noc, ale místo pomatené dvojice mu dělal společnost jen osamocený nákupní vozík s živým nákladem.
  „Krucinál!“ zlostně zaklel, „Proč zrovna teď? Když mě neotravuje Kulma, tak musím mít halušky.“
  Ve vozíku opět leželo nemluvně. Naštěstí spalo, což byla dobrá zpráva. Jindra totiž neměl náladu, aby utěšoval vřískajícího kojence. Jenže co teď? Halucinace může trvat nekonečně dlouhou dobu. Jak stráví to hrozné čekání, než se vrátí zpět do reality? Jednoduše - udělá si exkurzi po zřícenině. Rozhodně lepší varianta, než aby tu zbytečně postával a nudil se. Času měl habaděj. Kratší procházka mu neuškodí. Kromě toho - potemnělé nádvoří nebylo zrovna ideální místo na čekání.
  Pomalu vyrazil na průzkum. Stejně jako v minulém případě, nemusel používat nohy. Stačilo se jen soustředit a najednou byl tam, kde chtěl. V jednom okamžiku stál na nádvoří a vzápětí už na hradebním ochozu, odkud byl nádherný výhled na celý areál.
  Jindra musel uznat, že ta bortící se ruina měla něco do sebe. Byla rozlehlá a monstrózně vysoká. Kdopak tady asi dřív žil? Možná loupeživý rytíř nebo hrabě Drákula se svými nevěstami.
  Realita si dávala na čas, takže nastal okamžik provádět větší skopičiny, než nudné přemisťování pomocí myšlenek. Jindra vylezl na cimbuří a měl v úmyslu se proletět jako pták. Během odrazu si však uvědomil, že nemá jistotu, zda se mu něco nestane. Pravdou bylo, že ve skutečnosti sedí v pátém patře na okenním parapetu a pod ním zeje hloubka asi dvanácti metrů. Když skočí z hradeb, může v realitě vyskočit z okna. To nemohl riskovat.
  „Tak někdy příště!“ změnil rychle názor a raději slezl na ochoz. Než se však stačil narovnat, chytila ho za ruku Ko Zanková.
  Hradní scenérii vystřídala prosluněná školní chodba. On a Ko utíkali před Rudou gardou. Postavy v červených kápích je pomalu doháněly. V rukou držely twiggi-tyčinky a střílely po nich výstražné zelené blesky.
  „Nám neutečete!“ rozléhal se prostorem chraplavý mužský hlas, „Stejně vás dostaneme!“
  „Kam teď?“ vyjekla Ko a upřela na Jindru vyděšený pohled.
  Jindra strhl spolužačku na stranu a zachránil ji před zásahem pistáciového záblesku.
  „Já nevím! Vůbec to tady neznám!“
  „Proč nás nenechají na pokoji?“ zavzlykala dívka.
  Jindra zamířil k nejbližším proskleným dveřím. Připravil si malíček levé ruky a myšlenku na místo, kam se chtěl přemístit. Rudá garda však s touhle možností počítala a přímo před nosem proměnila skleněnou výplň v hromádku střepů
  „Odpor je marný!“ uslyšeli uprchlíci za záda, „Nemáte šanci!“
  Studenti doběhli na konec chodby a uvědomili si, že jsou v pasti. Nevedla odtud žádná úniková cesta.
  Rudá garda se zastavila a zamířila tyčinky na vyděšenou dvojici.
  „Totalus All Amnesium na vás nepůsobí,“ prohlásila jedna z kápí, „ale známe i jiný způsob, jak vám vygumovat ty vaše makovičky.“
  „Povolejte Prduchy!“
  V chodbě se zešeřilo a vzduch naplnil zápach hnijícího masa. Z podlahy vystoupily dvě děsivé bytosti připomínající plešaté anorektičky v potrhaném kombiné.
  Jindra pevně chytil Ko za ruku. „Ještě, že je Nemyl v bezpečí!“ stačil pošeptat dívce do ucha a oba pak rychle zavřeli oči.
  Nastala totální tma.
  „Nečum na mě jako idiot, když s tebou mluvím!“ uslyšel z černoty důvěrně známý hlas. Naštvaná upírka praštila Jindru do ramena a ukončila tím jeho trápení.
  Halucinace zmizela a dostavila se „příjemná“ realita.
  „Co si říkala?“ zeptal se nechápavě Jindra a překvapeně zamrkal očima.
  „Zase se vznášíš někde na obláčku,“ zamračila se Kulma, „Zrovna tě upozorňuju, že před chvílí začalo vyučování. Ty si snad neslyšel školní vřískot?“