Joachim měl kajutu v zadní části lodi a tak mohl ze svého těsného lůžka sledovat mizící hvězdy. Trochu záviděl ostatním, kterým se před jejich okny ta ohromná vesmírná tělesa zvětšovala a neustále měli na očích cíl cesty. Na druhou stranu - posádka, která sídlila na přídi lodi, byla zodpovědná za cestu. Joachimův čas se teprve blížil.
    Nechápali ho. Nikdo nechápal jeho krok a většina známých i kolegů mu ho rozmlouvala. Ale Joachim nechtěl ani slyšet. Je přece vědec a vědění si žádá oběti. Někdy holt i tu největší. Často chodil na příď a spolu s ostatními sledoval temnou část oblohy, která se neustále přibližovala a zvětšovala. Už skoro rok cestují k černé díře a ještě pár měsíců cesty mají před sebou. Palubní počítač každý den přepočítává kurz a upravuje trasu, aby loď zastavil v bezpečné vzdálenosti. A ten správný okamžik nastal jednoho dne zrovna v momentě, kdy posádka usedala ke skromnému obědu. Dvojí pípnutí ohlásilo dosažení cíle a všem se sevřelo hrdlo.
    "A je to tady," zašeptal Joachim, přesto ho však všichni slyšeli a otočili se k němu s žádostí v očích. Zavrtěl hlavou.
    "Dorazili jsme až sem, tak to přece neotočíme bez toho, že bychom si na ni sáhli, ne? Vlastně jenom já," dodal rychle, když viděl vyděšené pohledy některých kolegů. Joachim byl totiž první vědec, který se rozhodl prozkoumat černou díru na vlastní kůži. Chtěl vyvrátit všeobecně zažitý názor, že pokud se někdo dostane dost blízko k černé díře, zůstane z něj pouze šňůrka molekul. Vypočítal si, že tato díra by ho už několik desítek kilometrů před horizontem událostí měla roztrhat a postavil na tom svůj pokus.
    Loď kroužila v relativně bezpečné vzdálenosti od temné skvrny na obloze a Joachim si oblékal skafandr. Necítil strach - byl zvědavý a vzrušený jako každý člověk, který se ocitl na hranici neznáma. Ani si neuvědomoval, že za pár okamžiků se potvrdí nebo vyvrátí jeho domněnky a o chvíli později bude možná mrtev. Nepřipouštěl si to. Ještě se rozloučil se všemi lidmi na palubě a pak už za ním zaklaply těžké dveře přechodové komory. Odsátí vzduchu zabralo jen pár vteřin a pak se před ním otevřel krásný a nekonečný vesmír.

Joachim se kochal krásou hvězd a galaxií, které hrály všemi barvami.
    "Zkouška spojení," ozval se mu v přilbě hlas komunikátora. "Slyšíš mě?"
    "Jako bys stál vedle," zasmál se Joachim, jeho smích však zněl trochu nuceně.
    "Joachime, pustíme ti tichou hudbu, aby pořád věděl, že jsme ve spojení. Aspoň jednostranným. A ty mluv - popisuj svoje pocity, dojmy, všechno co uvidíš... Vždyť víš."
    "Jasně," uklidnil ho Joachim. "Tak to pusť a jdeme na to." Přechodová komora byla zavřená, jen z ní koukalo jistící lano, jehož konec držel v ruce. Přitáhl se až k plášti lodi, opřel se nohama a zadíval se směrem ke svému cíli. Pustil lano a vší silou se odrazil od lodi. Před očima se mu rozprostřela černočerná tma.

Padal. Mohl se rozhlédnout a vidět hvězdy, které tušil všude kolem sebe. Kdyby se otočil, určitě by spatřil hru barev a světel, které si černá díra přivlastnila a obrala o tu nádhernou podívanou své okolí. Joachim však stále upíral zrak do temnoty, která byla před ním. Jako by se nechtěl soustředit na nic jiného než své dojmy a pocity. V uších mu zněl tichounce Mozart, kterého po chvíli vystřídal Čajkovskij a Vivaldi. Tóny byly občas přerušeny hlášením o vzdálenostech a rychlosti pádu a Joachim zjistil, že už překročil rychlost zvuku a blíží se k bodu bez návratu. Hlásil svou kondici a komunikace stále fungovala bezvadně. Když tu najednou uprostřed hovoru loď utichla a Joachim se ocitl sám.
    Dlouho se na tento stav připravoval - osamocen, bez jakýchkoliv vjemů a impulzů z vnějšího světa. Teoreticky by ho nemělo nic překvapit, ale stejně se cítil nesvůj. Rychle si v hlavě spočítal, že touto dobou by už měl být na kousky. Zatím to ale pořád vypadá, že je fit.
    "Alespoň by nemusela být taková tma," pomyslel si a v ten moment se před ním rozzářilo oslnivé světlo. Hlavou mu rychle proběhlo několik myšlenek, až se tam trvale usadila vzpomínka na Rhondu Byrne a její Tajemství.
    "Stačí si jen přát, pomyslet si a Vesmír vaše přání vyplní." To bylo to hlavní, co si z knihy pamatoval. Rozhlédl se kolem sebe a jeho zrak se snažil zaostřit na nějaký předmět. Nic však kolem sebe neviděl.
    "Jako bych se vznášel ve vzduchu," zasmál se pro sebe. "To by tady ale musely být nějaké obláčky." Okamžitě se kolem Joachima shluklo bílé cosi, co nakonec získalo podobu beránků, které si pamatoval z dětství. Dostal nápad. Uvolnil své fantazii otěže a pod nohama se mu začala zhmotňovat země. Sundal si helmu a nadechl se čerstvého vzduchu. Boty mu ošplíchla voda z potůčku, na jehož břehu začala rašit tráva. Zanedlouho se objevily stromy i zvířata a Joachim si vyrobil židli, usedl na ni a otřel si zpocené čelo. Obhlédl své dílo a byl spokojen.
    "Krása," zamumlal si pod vousy a usmál se. Pak ho napadla ještě jedna věc a vedle něj se objevila mužská postava. Joachim přemýšlel, koho ze svých svých přátel by měl vzít jako předlohu.
    "Martin?" uvažoval nahlas. "Ne. Peter? Ten taky ne. Jim?" Muž se mu měnil před očima, až před ním nakonec stál jeho syn. Samozřejmě pouze vzhledově, protože krátkým pohledem do jeho očí Joachim zjistil, že postava před ním má s jeho synem po duchovní stránce pramálo společného.
    "Budu ti říkat Terry," ohlásil Joachim a muž přikývl, rozhlédl se kolem sebe a beze slova se vydal na průzkum blízkého okolí. Joachim s židlí mezitím vyletěl nahoru, aby celé své dílo zhodnotil z nadhledu. Dlouho se však nekochal - viděl, že Terry se už vrátil z procházky a shání se po něm.
    "Proč máš tak dlouhé vousy a vlasy?" zeptal se Terry. Joachim nejdříve otázku nechápal, když se však na sebe podíval, zjistil, že Terry má pravdu. Za tu chvíli co tvořil mu vlasy a vousy vyrostly o několik desítek centimetrů. Ještě že nebylo nutné hledat nůžky ani kadeřníka a jedna myšlenka uvedla Joachima do původního stavu.
    "Je to lepší?" zeptal se Terryho s úsměvem a ten přisvědčil. "Tak co jsi potřeboval?"
    "Všichni přede mnou utíkají," postěžoval si Terry a ukázal na chlupatou havěť okolo. "Ale hlavně nikdo mi nerozumí - jen ty. Nemohl bych dostat nějakého kamaráda, který by byl jako já?" Joachim si v duchu vynadal, že ho to nenapadlo hned.
    "Jasně," odpověděl. "Ale nebude to kamarád, ale kamarádka." Tentokrát mu přemýšlení nad vzhledem trvalo trochu déle, ale nakonec vyrobil Terrymu nádhernou družku. Okamžitě by se mohla přihlásit do soutěže krásy. Terry byl spokojen a hned si Isabelu odvedl. Joachim byl nadšen z možností, které toto místo skýtá, a vzpomněl si najednou na své kolegy, kteří ho sem přivezli.
    "Nemají žádnou zprávu od chvíle, co jsem dopadl," honilo se mu hlavou. "Netuší, co je se mnou a tuhle informaci jim dlužím. Jak se ale dostanu zpátky k lodi?" Zatmělo se mu před očima, vytvořená země s veškerým obyvatelstvem zmizela a Joachim se vznášel v prostoru kousek od lodi, která ho k černé díře dopravila. V ruce držel opět konec jistícího lana, takže přitažení k přechodové komoře bylo otázkou pár okamžiků. Netrvalo dlouho a Joachim si sundával helmu a pásl se na užaslých pohledech svých kolegů. Když však lodní lékařka při pohledu na něj omdlela, usoudil, že asi něco není v pořádku.
    "Co se děje?" zeptal se kapitána hlasem, který ho samotného překvapil. Kapitán ho beze slova dovedl k velkému zrcadlu a Joachim se zhrozil - díval se na devadesátiletého staříka s unavenýma očima, dlouhými bílými vlasy i vousy a shrbenou postavou.
    "Odešel jsi jako třicetiletý a vrátil ses ani ne deset minut poté, co nám vypadlo spojení," zašeptal kapitán. Joachim si okamžitě přál, aby vypadal jako dříve, ve velké vzdálenosti od černé díry však jeho přání nefungovala.
    "Chvíli se tu zdržíme, než sepíšu zprávu," otočil se na kapitána, nečekal na odpověď a šel do své kabiny. Rychle zapnul počítač a začal psát. Nešlo mu to tak rychle jako za mlada, ale hlavní body a svědectví měl brzy. Potvrzení dilatace času a vyvrácení neodvratné smrti při pádu do gravitačního pole černé díry. Dlouho rozmýšlel, zdali se zmiňovat o plnění přání, na které jen člověk pomyslí. Nakonec se rozhodl, že o tom pomlčí, aby na Zemi nezačali pořádat zájezdy do černých děr. Celou zprávu ještě dvakrát přečetl, digitálně podepsal a uložil.
    "Předejte zprávu na Zemi vedoucímu celého projektu," požádal poté kapitána a začal se soukat do skafandru.
    "Co to děláš," otázal se ho překvapeně komunikátor.
    "Vraťte se domů," odpověděl Joachim. "Já se také vracím. Jsou tam děti a jsou bez dozoru. Mám pocit, že zrovna provádějí něco, co by neměli." Zamával ještě posádce lodi před odrazem od pláště a pak se znovu vydal skrz temnotu. Někteří si poznání těžce dobývají, jiní ovoce z tohoto stromu chtějí jíst ještě nezralí. A tomu musí zabránit.