Kapitola 39 – Cesta zpět

  „Zdravím tě, příteli,“ promluvila bytost připomínající stařenku v bílém cvičebním trikotu, „Už jsem ani nedoufala, že se tu objevíš.“
  „My se snad známe?“ vyhrkl překvapeně Jindra.
  „Dalo by se říct, že ano.“
  „Vy jste snad pracovala v pasťáku?“
  „Kdepak, tak daleko bych nezašla.“
  „Co teda ode mě chcete? Zabít mě slovní přestřelkou?“
  Vůdkyně jednorožců se rozesmála. „To v žádném případě – mám jiné a rafinovanější způsoby. Jen jsem tě chtěla pozdravit.“
  „Tak ahoj!“ pozdravil Jindra, „Už můžu jít? Za chvíli bude večerka a já nechci mít ve škole další průser.“
  „S tou krvácející nohou daleko nedojdeš. Mé rohaté ovečky tě velice touží zabít!“
 „A to jim nestačilo, že zapíchli děcko s čoklem?“
 „Oni nejsou žádní troškaři. Potřebují minimálně tři oběti za noc.“
 „Tak ať si vezmou toho papouška. Ještě nestačil vychladnout.“
 „Oni by raději někoho z tvých přátel. Nebude ti to vadit?“
 „To nejsou mí přátelé, ale známí. A vadit mi to bude. Nechci mít na triku něčí smrt.“
  „Potom nastane menší problém, který nebude lehké vyřešit.“
  „Vy jste přece jejich královna! Tak jim rozkažte, aby zklidnili hormon.“
  „Byla bych ráda, kdybys mi přestal vykat. Připadám si pak jako nějaká cizí ženská.“
  „Nechci se Vás dotknout, ale pro mě jste cizí.“
  „Ani nevíš, jakou si mi teď udělal radost!“ usmála se překvapivě vůdkyně, „Dnes máš vážně šťastný den. Když jsem spatřila tvé pletací kouzlo, nemohla jsme uvěřit, že ses tu konečně ukázal. Všechno vychází podle plánu.“
  „Jakého plánu?“ nechápal Jindra.
  „Ale to nic! Bude lepší, když se budu držet tvých instrukcí.“
    Vzápětí mu předala složený list papíru. „Použij ho ve správnou chvíli! – tuhle frázi si opakuju skoro patnáct let a málem jsme na ni zapomněla. Připadá mi to jako včera, kdy ses tu naposledy ukázal a pověřil mě tímto úkolem.“
  Jindra vůbec nerozuměl o čem mluví. Bez dalších zbytečných otázek přijal její dar a strčil si ho do kapsy.
  „A co se stane teď?“ zeptal se své věznitelky.
  „Nyní se vrátíš zpět do školy!“
  „Vy mě necháte jít? Ale co bude s  Kulmou a Gravidem?“
  „Ti půjdou s tebou. Ve skutečnosti jsem je nechtěla zabít. Bobra možná ano, ale ta holka za nic nemůže. Jen jsem zkoušela tvůj charakter. Slyšela jsem totiž zvěsti, že si v polepšovně trochu zvlčel.“
  Bílá vůdkyně se obrátila ke svým sloužícím a nahlas zamečela. Jednorožci smutně svěsili hlavy, protože pochopili, že už si dneska do ničeho nepíchnou. Další nemilé překvapení je čekalo v podobě rozkazu, aby tři z nich nabídli svůj hřbet jako dopravní prostředek. Jak potupné!
  Jindra na oplátku vrátil podobu všem zakletým členům stáda. Bylo mu jasné, že potřebuje plusové body, pokud chce bez škrábnutí dorazit zpět do školy.
  „Ještě než odjedeš,“ pravila vůdkyně, „musíme vyřešit několik maličkostí.“
  Kývnula na nejbližší samici, která s neskonalou radostí přispěchala ke své vládkyni.
  „Ale přece jste říkala, že mi neublížíte?“ strachoval se Jindra.
  „Neboj! Tohle nebude bolet. Rozmarná větvička ti jen olíže ránu.“
  Vybraný jednorožec opatrně sklonil hlavu k chlapcově noze a vzrušením se zachvěl.
  „Ovládej se, holka!“ kárala ji vůdkyně, „Mysli při tom na něco ošklivého. Třeba na západ slunce nebo rozkvetlou louku.“
  Jindra ucítil teplý jazyk na noze a tělem mu projel blažený pocit. Rozmarná větvička dobře věděla, co dělá. Ostatní jednorožci jen nervózně přihlíželi a tiše záviděli. Celá procedura trvala asi minutu. Potom musela vůdkyně zasáhnout, protože Větvička chtěla pokračovat i na jiných partiích.
 „Takže nyní se rozloučíme, můj příteli! Nikomu neříkej, co se tady stalo, protože stejně by ti nevěřili.“
  Jindra se posadil na hřbet mohutnému jednorožci jménem Plyšový kamínek. O spícího bobra a upírku se postaral Růžový kyblíček s Hranatou sedmikráskou.
  „Tak nashle, rohatá královno,“ zamával na rozloučenou a nedal najevo své zmatení. Bolest nohy naštěstí ustoupila, což bylo dobře. Jednorožčí sliny mají asi podobné účinky jako injekce morfia.

  O dvacet minut později dorazil jednorohý konvoj k zářícím siluetám školních budov. Mezitím se stačila probrat Kulma a nemohla uvěřit vlastním očím. S hrůzou zírala na svůj dopravní prostředek a ze všech sil se snažila, aby nepropadla v hysterický řev. Teprve když  jednorožci vyložili svůj náklad u domku školního správce, se zmohla na tichý jekot.
  K Jindrově překvapení byl celý areál liduprázdný. Nezpozoroval žádné známky činnosti ani důkazy, které by naznačovaly, že se je někdo pokoušel zachránit. Zdálo se, že střílení v pralese je tu na denním pořádku.
  „Řekni, že se mi to jen zdálo!“ špitla vyjevená upírka a sedla si na trávu.
  „Kéž by,“ vzdychl Jindra, „Je toho dost, o čem ani nevíš. Ale napřed musíme rychle zajít na Ošetřovnu.“
  „Proč? Co se stalo? Někdo je zraněný? Proto se Gravid válí na zemi?“
  „Nic mu není. Jenom je uspaný.“
  Kulma vytřeštila oči, když zahlédla chlapcův stejnokroj . „Bože, vždyť ty krvácíš!“
  „To nic není,“ namítl Jindra a prohlédl si zranění. Celá noha byla sice potřísněná od krve, ale po ráně nezůstalo ani stopy. Pokožka v místě průstřelu byla zacelená. Jazýček Rozmarné větvičky dokázal nemožné.
  „Já už vážně ničemu nerozumím,“ prohlásila upírka a upravila si pocuchané vlasy.
  „To nejsi sama.“
  Gravid konečně nabyl vědomí a nechápavě zíral na noční oblohu.
  „Sakra!“ pronesl překvapeně, „Příště už nebudu tolik chlastat.“