A jsou tu další historky z mých poštovních let.

To jsem takhle jednou jel s jedním kolegou poštovní dodávkou a on při řízení začal jíst chleba, přičemž se tvářil kysele.
„Co se tak tváříš? To ti ten chleba nechutná?" zněla má otázka.
„Von má nějakou divnou chuť," odpověděl mi.
„Maximálně může bejt starej, ne."
„Fakticky chutná nějak divně. Že by to bylo tím máslem?" pronesl kolega tázavě a opět se do něho zakousl. A mně se naskytl pohled na jeho zkřivenou tvář.
„Fuj! Von se nedá fakticky jíst!"
„Tak ho nejez!"
„Sakra, proč tak divně chutná!?" vyhrkl naštvaně kolega a zadíval se do přihrádky ve dveřích, z něhož ho vytáhl.
„A krucinál! Von se mi do něho vylil fridex!" pronesl vzápětí. A tak můj kolega poznal, jakou má chuť nemrznoucí směs.
Jiný kolega byl zase známý svým parkováním. Vždycky, když jsem s ním jel doručovat zásilky, tak jsem měl obavu, kde a jak on bude parkovat poštovní vůz. A bohužel se několikrát mé obavy naplnily.
 Šel jsem doručit zásilku do školy, zatímco on jel ulicí dál, aby doručil jiný balík. Měl jsem takové zlé tušení, že on dodávku zaparkuje tam, kde se mu to bude hodit. A tak jsem za několik minut se zlou předtuchou vyšel ze školy na ulici, načež se mi naskytl pohled na kolonu stojících a troubících automobilů. Někteří řidiči už stáli u vozů a nadávali do blbců tomu, kdo blokuje ulici. Mně bylo okamžitě jasné, že na 99 procent za to může můj kolega. Tudíž jsem zrychlil krok a vzápětí jsem spatřil poštovní dodávku, která stála tak, že kolem ní nemohl projet nákladní vůz.
„A do prde...! Kde je?" vytanula mi na mysli otázka, přičemž jsem se rozhlížel všemi směry. Zároveň mou snahou bylo se krýt za kmenem většího stromu. A to z toho důvodu, aby kvůli pošťácké uniformě na mne nezačali rozčílení lidé křičet. Za okamžik z jednoho vchodu vyběhl můj kolega a já jsem se také okamžitě rozeběhl k poštovnímu vozu. Okamžitě na nás ze všech stran začali lidé křičet a já jsem měl pocit, že se nacházím v křížové nadávkové palbě.
 Tenhle kolega měl vůbec štěstí na parkování. Vzpomínám si, jak najel s poštovním vozem na chodník, abychom nepřekáželi projíždějícím automobilům a mohli jsme v klidu doručit hodně zásilek. Když jsme za čas oběhali v okolí všechny adresní místa, tak kolega stál u dodávky a drbal se na hlavě.
„Budeme mít asi problém vyjet," pronesl u zadního kola, které se nacházelo v díře, co byla na chodníku po stromu. Tahle díra byla jediná široko daleko a on se zrovna do ní trefil kolem.
„Tak já budu tlačit!" pronesl jsem a za chvíli se tak začalo dít. Poštovní vůz však ne a ne vyjet, i když jsme se ho oba dva snažili rozkývat. Nakonec nám na pomoc přispěchal jeden kolemjdoucí, který se zapřel o zadní část dodávky. Díky němu se zadní kolo dostalo na chodník. Tak jsme mu poděkovali, a když jsem nasedl do kabiny dodávky, stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Kolega couvnul a kolo opět hezky zapadlo do díry. Tudíž nastala repríza tlačení.
A závěrem ještě jeden zážitek s tímhle kolegou. Vyskočil jsem z dodávky a běžel jsem doručit zásilku do banky, která stála na rohu ulice a náměstí. Za pár minut jsem vyběhl na ulici a ke svému překvapení se mi naskytl pohled na kolonu automobilů i na stojící tramvaje až na náměstí.
„Ježišmarja! Že von zase blbě zaparkoval!" proběhlo mi hlavou. Za okamžik kde kdo na mne začal křičet, což potvrdilo mojí domněnku. A tak záhy byla k vidění dvojice pošťáků, která běžela k poštovnímu vozu, zatímco ulicí znělo troubení a cinkání.