Ahoj. Jmenuji se Jim a chtěl bych vám vyprávět svůj příběh. Nepsal jsem si deník, takže některé údaje budou časově nepřesné. To ale doufám u mého vyprávění nebude vadit. Mohli byste si myslet, že všechno začalo mým narozením. Moje zaměření však bylo předurčeno o devět měsíců dříve. Moji rodiče byli totiž volnomyšlenkářští a nebránili se žádné zkušenosti s omamnými látkami. Po jednom velmi divokém večírku moje matka zjistila, že je těhotná. Už ani nevím, na čem zrovna ujížděla. A jelikož netuším, kdo je můj otec, nemám ani potuchy, čím si ten dotyčný upravoval geny a zrychloval hemživost. Jako výsledek jejich opojení jsem byl počat já.
     Po dobu mého interního růstu jsem minimálně třikrát zaregistroval změnu opojné látky, kterou si moje máma i přes pokročilé stadium těhotenství zlepšovala náladu. Ve výsledku to pro mě znamenalo fakt, že po narození jsem hodně řval a uklidnil mě až vývar z nezralých makovic. Všichni mámě chválili hodné mimčo a můj skelný a trochu nepřítomný pohled nikoho neznepokojoval.
     Když jsem trochu vyrostl a začal pobírat rozum, nebylo už třeba k mému uklidnění opiového dudlíku. Chyběl mi však a tak netrvalo dlouho a našel jsem správný materiál v nejvyšším šuplíku v kuchyni. Několik dní mi bylo zase dobře. Do té doby, než matka přišla na to, že jí někdo loupe perníček. Udeřila na mě a já se pod tíhou důkazů přiznal. Ono se těžko svádí na někoho vina, když v celém dvoupokojovém bytě bydlí všehovšudy jenom dva lidi a z toho jeden z nich je obžalovaný a druhý inkvizitor. Máma to ale vzala dobře. Pouze prohlásila, že mě živí, ale na tohle si mám vydělat sám. Horní šuplík zel prázdnotou a tak jsem pochopil, že to myslí vážně. Našel jsem si tedy brigádu. Bylo to tristní - ostatní puberťáci lítali za holkami a já makal. Na první výplatu jsem čekal jako na smilování a když jsem vydělané peníze položil před mámu, vzala mě na milost. Využila svých kontaktů a dodávala mi zboží za velkoobchodní ceny.
     Život utíkal a já se postupně prokousal i střední školou a vyrazil na univerzitu. Nebyl jsem hloupý ani flákač, jen mé potřeby se stále více stupňovaly. Postupně jsem vyzkoušel všechny známé i méně známé druhy drog, u žádné jsem však dlouho nevydržel. Začal jsem tedy experimentovat - měl jsem k tomu na chemicko-technologické škole prostoru dost. Přibral jsem si k tomu ještě biologické a fyzikální předměty, protože spousta psychotropních a omamných látek není chemického původu. Opět jsem nějakou dobu měl vystaráno a spousta učitelů mě dávala za vzor. Nikdo z nich netušil, že mým motorem není touha po vědění, ale tělesné uspokojení. Že mě těší objev nové a silné drogy, ale pouze za předpokladu, že ji vyzkouším na vlastní kůži a působí alespoň několik minut. Matka na mne byla hrdá, když jsem si došel pro vysokoškolský titul, já jsem však chemii plánoval pověsit na hřebíček. Co také s oborem, který už nemohl překvapit. Biologii jsem opustil ještě dříve poté, co jsem prozkoumal a vyzkoušel možnosti, které flóra a fauna skýtá. On ani jed z korálovce nepůsobí dlouho, když máte dostatečně vysoko nastavenou laťku. Jinými slovy - budoucnost se skrývala ve fyzice. Fyzikální drogy byly oblastí neprozkoumanou a skýtaly nejvíce prostoru pro kreativitu. Třeba takové elektromagnetické drogy - ty se daly užívat dlouho a nabít si tělo tak, že světélkovalo několik hodin. Už jsem se ale pohyboval na tenkém ledě, tak jsem si udělal rychlokurz anatomie, abych v honbě za tělesným uspokojením neskončil na pitevně.

     Fyzika je krásná věda. Hlavně málokdo by ji spojoval s tělesným uspojováním, které je tak nějak už tradičně připisováno biologii a od nedávné doby chemii. Jakou oblast si ale zvolit? Některé jsem zavrhl hned na začátku. Například optika - nenašel jsem takový objekt, jehož pozorování by mělo hmatatelné nebo alespoň citelné výsledky. Nebo mechanika. S termikou to bylo zajímavější. Ohřívání a mrazení, tepelná výměna, brr. Ještě teď mi jezdí mráz po zádech. Experimenty jsem dotáhl tak daleko, že jsem byl v tranzu několik vteřin. Poté jsem však zjistil, že vlastně ze svého odolného těla dělám termočlánek a zaměřil svou pozornost na elektřinu a magnetismus.
     S těmi jsem se kamarádil docela hodně dlouho. Jak už jsem říkal - podařilo se mi nabít své tělo tak, že několik hodin jsem svítil jako světluška. Opojení však bylo krátké. Opustil jsem tuto oblast po překvapivém zjištění, že tranzová doba je přímo úměrná napětí a proudu (tzv. sedmý Jimův zákon elektromagnetický). Z toho tedy vyplývá, když chcete být v tranzu déle než pár minut, začnou vám uhelnatět místa těla, ke kterým máte připojeny elektrody. Takže tudy cesta taky nevede. Začínal jsem chápat, proč dosud žádný drogový dealer nezačal prodávat speciálně upravené autobaterie nebo ohřívadla. Efekt byl prostě mizivý. Já jsem se však nevzdával. Něco mi totiž našeptávalo, že již brzy učiním závratný objev. Něco, co kompletně změní pohled na drogy. A opravdu.
     Můj objev se jmenoval jaderná a subjaderná fyzika. Narazil jsem na ni víceméně náhodou. Procházel jsem jednou kolem malého jaderného reaktoru, který jsme ve škole měli, a cítil jsem takové drobné a příjemné brnění. Velmi rychle to však přestalo a hned poté se kolem mě seběhli spolužáci. Z uctivé vzdálenosti se mne ptali, jak se cítím a jestli mi nic není. Nechápal jsem. Až po chvíli z nich vypadlo, že reaktor byl zrovna v běhu a že jsem schytal větší než malou dávku radiace. Ještě nějakou dobu se vyptávali a vyšetřovali mne, zdali to na mne nezanechalo následky, já jsem však byl již duchem jinde.
     Nevěřili byste tomu, jak je těžké sehnat kus plutonia. Člověk by si myslel, že na internetu najde ten správný e-shop, kreditkou zaplatí požadovaný obnos a za pár hodin zazvoní u dveří kurýr s balíčkem v ruce. Alespoň na některých počítačových obchodech to tak funfuje, tak proč ne s plutoniem? Komplikovaným výpočtem jsem zjistil potřebné množství a po malých (a drahých) dávkách jsem dával žádanou látku dohromady. Výměny probíhaly v temných parcích a za kufřík hotovosti jsem získal vždy pouze malou krabičku zboží.
     Jednoho dne jsem dosáhl své mety - přesným vážením na laboratorních vahách po malých částech jsem zjistil, že požadovaný půlkilogram mám. Pro jistotu jsem vyrazil do přírody. Našel jsem si krásné zákoutí - břízky tam tiše ševelily do větru, tu a tam zazpíval ptáček a nad hlavou se občas mihnul mráček na blankytném nebi. Usedl jsem na zem a rozložil svůj materiál. Pomalu jsem dávky dával dohromady a euforie se dostavovala. Nevnímal jsem, že ptáčci už nezpívají a břízky se snaží uklidit do bezpečí. Cítil jsem pouze příjemný pocit, který se rozléval po mém celém těle. A viděl jen dvě hroudy plutonia, jak se v mých dlaních pomalu blíží k sobě.

     Vau. Tak tomu říkám ten správnej materiál. Ani vám nevím, jak dlouho jsem byl v tranzu. Takže se mi to podařilo - posunul jsem hranice lidského vědění o trochu dál a zajímavějším směrem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že stromy zmizely. A že sedím na nějaké peřině. Popolezl jsem kousek dál a podíval se přes okraj. Kdepak peřina - pod sebou jsem viděl kráter, který jsem pravděpodobně v tranzu udělal. Stromy široko daleko polámané a z dálky už hulákali hasiči: "Hóří, hóří". Nehořelo. Ale oni už asi jiní nebudou - pořád budou hulákat stejně.
     Okolo sebe jsem viděl několik dalších obláčků, ze kterých se na mě zvědavě dívali občané této nadzemní země. Překvapivě nebyli všichni v bílém, ale hráli všemi barvami. Já jsem na sobě měl tmavě šedý hábit s červenými skvrnami. Těžko říci, co ty barvy měly za význam. Nikoho podobně oblečeného jsem však neviděl. Dívka v zeleném z vedlejšího mráčku mi zamávala a hasiči dole se už opatrně prodírali k epicentru výbuchu. Přemýšlel jsem, jestli jim nějak nemohu dát najevo, že půl kila je příliš velká dávka. Nikdo si mě ale nevšímal. Přece jenom jsem si asi měl psát ten deník. Teď by někdo z ohořelých stránek pochopil, že deset deka úplně stačí.