Ó poklade skvostů slova plných, neumdlévej. Po šiřinách marnosti světa tohoto dál rozsévej plody umu svého. A ač další mantácí smajlů nepěkných ti budou nadělovati, zocelen již nepochybně v ocel, zoči jim hrdě dál... v oči. Znojámáku, řízku nezlomný, tys místním posledním, s kým smysluplno by mi bylo zhulit se do němoty. Ó! |