Kapitola 36 – Ruiny
 
  „To má být nějaký vtip?“ křikl Jindra nahlas, „Pokud ano, tak není ani trochu vtipnej.“
  Ozvěna jeho hlasu se opakovaně roznesla prostorem. Byl to jediný zvuk, který zaslechl. Zdálo se, že je tu opravdu sám. Uvězněný v podivné halucinaci.
  Ponurá chodba vyhloubená do skalního masivu byla až nebezpečně povědomá. Jakpak by ne, když se mu o ní nedávno zdálo. Nedokázal však rozeznat, zda opět nesní nebo se pohybuje v reálném světě. Co když je všechno jedna velká kamufláž? Může se jednat o součást hypnózy. Třeba ho celou dobu pozorují?
  V první řadě bylo nutné se uklidnit a přestat postávat na místě jako vyděšené děcko, co jde poprvé do školy. Pokud je tohle opravdová vzpomínka z jeho dětství, jakým způsobem se v ní může pohybovat? Nikdy předtím nebyl zhypnotizovaný, takže netušil, co ho čeká. Bylo by asi hloupé nevyužít příležitosti a rozhlédnout se kolem. Určitě ho čekají mnohem zajímavější věci.
  Pomalu se vydal kupředu. Silou myšlenky klouzal po podlaze, aniž by pohnul chodidly. Teď už měl jistotu, že se nejedná o realitu.
 Chodba se po pár metrech stáčela doprava. V těchto místech už byly na stěnách kromě kabelů, osazena i špinavá svítidla s ochranným krytem proti rozbití. Jejich blikavé nažloutlé světlo dodávalo místu tajemnou atmosféru.
  Následovala další odbočka, tentokrát doleva. Netrvalo dlouho a Jindra dorazil na samý konec chodby. Před sebou spatřil stěnu z kamenných bloků, do které byl vsazen malý pískovcový portál s lomeným nadpražím. Za ním se vinula konstrukce točitého schodiště. Nebylo jiné možnosti, než po něm vyjít nahoru.
  Očima pohledl na zaprášené stupně a vzpomínka ho přenesla na místo určení. Nyní stál na rozlehlém hradním nádvoří. Okolo nepravidelné plochy vydlážděné kočičími hlavami se k zamračené obloze tyčily napůl zřícené hradby a bortící se stěny obytného paláce, které podepírala složitá soustava ocelových podpěr a nosníků. Všechna okna byla potemnělá. Jindra dumal, proč tu barabiznu raději nestrhnou. Takhle někdo může přijít k úrazu.
 V myšlenkách ho přerušil až podivný rachot, který se šířil z opačného konce prostranství. Z dálky se přibližovaly siluety dvou postav, kteří před sebou tlačili podivné přepravní zařízení. Drobná kolečka opatřena pryžovými krytkami poskakovala na hrbolatém povrchu a vydávala šílený randál.  Teprve po chvíli dokázal rozeznat chladné křivky nákupního vozíku, který bývá nezbytnou součástí každého supermarketu.
  Dvojici tlačících postav tvořil hnědovlasý muž ve špinavé šusťákové bundě a vystrašená zrzka ve vytahaném pruhovaném svetru. Oba se zastavili těsně před ním a upřeli na něj prosebné pohledy.
  „Magione,“ promluvil ten muž, „já vím, že tady nejsme dvakrát vítaní, ale neměli jsme jinou možnost, než jít za tebou. Potřebujeme tvou pomoc. Zvolsikoltovi poskoci nám jsou v patách.“
  „Já vím, že nás asi odmítneš,“ pravila žena, „ale aspoň u sebe schovej našeho synka. On je nezajímá. Je to ještě děcko.“
  Jindra spatřil na dně vozíku uzlíček látky, ze kterého vykukovala malinká dětská hlavička.
  „To je náš syn, Jindra,“ řekl muž a vzal si potomka do náruče.
  Jindra zalapal po dechu. Obraz nádvoří se mu rozmazal před očima a objevila se kancelářská místnost se spartakiádním lehátkem.
  „Tak můžeme začít s hypnózou,“ řekl skřet a ukázal před sebe. Naznačil mu, aby si lehl.
  „To se pletete,“ nechápal Jindra a zastavil se, „Já myslel, že už to mám za sebou!“
  „O čem to mluvíte?“ zeptal se hypnotizér, „Vždyť jsme ještě nezačali.“
  Jindra se snažil opustit místnost, ale zasáhl pan Green. Chytil ho za ramena a násilím nebohého chlapce přikurtoval na lehátko. „Žádné zdržování, pane Hrnčíři. Čas jsou peníze.“
  Skřet použil kyvadélko a začal hypnotizovat.

  Po necelé hodině se dveře kanceláře konečně otevřely a Jindra byl propuštěn na svobodu. Kulma ho doprovázela k nejbližšímu přepravnímu portálu. Oba tiše procházeli prázdnou chodbou a nepromluvili jediné slovo.
  Jindra byl stále v šoku. Nerozuměl ničemu, co se právě přihodilo. V hlavě měl totální zmatek. Hypnóza totiž nedopadla tak, jak si její iniciátoři představovali. Celou dobu strávenou na lehátku jim popisoval, jak leží v dětské postýlce a polepuje si obličej samolepkami z nějakého časopisu. Žádná vzpomínka na trezor nebo číselnou kombinaci. Dostat se do jeho hlubšího podvědomí, znemožnila blokáda z plyšových medvídků. Jindru překvapilo, že výjev z hradního nádvoří se už neopakoval. Hypnotizér byl zlostí bez sebe. Ředitel Green také nevykazoval známky nadšení. Útěchou mu byl fakt, že se sezení budou opakovat každý týden, po celý školní rok.
  Kulma přiložila malíček na nejbližší prosklené dveře a objevil se hladký tunel, jehož stěny pokrývaly zakřivené pásy zrcadel. „Kašli na ně a jdeme!“ řekla klidným hlasem, „Oni chtějí jen tvoje prachy, takže proto se chovali jako hovada.“
  Jindra jen kývnul a pokračoval ve své sebeanalýze. Potřeboval pochopit, co měl znamenat ten okamžik před samotnou hypnózou. Byla to skutečná vzpomínka vyvolaná stresem z výslechu nebo pouhá halucinace způsobena nedostatkem potravy? Nestihl se totiž naobědvat, protože řešil okolnosti kolem Zmateného výtahu a omráčeného Nemyla.
  Přepravním tunelem se přemístili do hospodářské budovy na okraji školního komplexu. Vyučování už bylo u konce a tak je očekával školní trest.
  U výstupního portálu už netrpělivě postával bobr Gravid. Sotva spatřil své dva svěřence, široce se usmál a odhalil dva veliké žluté řezáky.
  „Už se nemůžu dočkat až se vydáme do pralesa,“ prohlásil zvesela, „Čeká nás spousta práce.“
  „A co budeme dělat?“ zeptala se Kulma a předstírala zájem. Za těch pár desítek let, co už tady studovala, si užila spoustu trestů, takže už ji nemohlo nic překvapit.
  „Přemnožili se nám jednorožci. Už neví, co by roupama dělali a tak zabíjejí houbaře. Našim úkolem je jejich počet poněkud snížit.“