Poslouchám teskný hlas - prý co je lepší,
 
bát se smrti v srdci domova,
nebo tam kde je doma mé srdce?

Probouzí se krtci a meluzína pohrává si s mechem,
zas jsou mraky blíž.

Chci vzít zpět pár kufrů,
někam utéct do peřin...

 Tolik se bojím té lásky!
Jež je násobena časem
který mi zbývá.

Je zvláštní přirovnávat k duze ten strach.

Procházím dřinou,
procházím sněním.

Je pokaždé jiný, zelený, žlutý, modrý a často vidím fialovou,
z nervů mám kytaru, housle, basu…
Procházím vizemi všeho, čemu se říká poslední hodina,
jakési peklo se skrylo do zátiší.

Mozek si spokojené bručí svoje,
tělo se brání a duše vzlyká nad mátovým čajem.

Neznamená snad prožít noc
románek s tím kdo má velké oči?

Pomůže snad vypnout plyn,
zabednit okna,
obejmout se,
tiše poslouchat kapání vody,
rachocení ve špajzu...

Dosud jsem nenašla lano své bolesti,
ale

zkus ještě žít,
 

říká…

*

Poslouchám teskný hlas.

Retuše nespraví ani jeden čin.
Přesto vydechuji méně kouře,
jako bych byla zase lesní ženou.

Někde v křoví se krčí laň.
Můžu zaluskat prsty,
dát ji trochu čerstvého sena.
Vyprávět o všem co bylo špatně
už jen zítra a předevčírem.

Nabízím jí rameno a šeptám:
jen vzlykej,
však já si přeji snít ještě dlouho tam, kde strach

svůj příběh chtěl by

dožít.