Kapitola 33 – Zmatený výtah

  Kulma vytřeštila oči. „No, potěš koště!“
  Jindra už tak překvapený nebyl, protože věděl, která bije. Ten výtah okamžitě poznal.  
  „Ty asi neznáš historky o Zmateném výtahu, že ne?“ zeptala se ho upírka polohlasem.
  Jindra předstíral nevědomost a radši zavrtěl hlavou. Historky skutečně neznal, ale věděl, kam bude její vyprávění směřovat. „Proč se mu říká Zmatený?“ zeptal se jen na oko, aby nezkazil napjatou atmosféru.
  „To já přesně nevím,“ řekla Kulma, „Ta přezdívka je staršího data než já. Když jsem nastoupila do prváku, tak už o něm kolovaly historky. V 50. letech tu stávalo rekreační středisko ROH. Pak ale záhadně vyhořelo a nikdy se už neopravilo. Jediná budova, která požár přečkala v solidním stavu, byl Panelák hrůzy….“
  „A ty si myslíš, že ten výtah přijel zrovna odsud?“
  „Určitě. Občas se náhodně objeví ve škole a láká studenty, aby do něj nastoupili. Musel si ho vidět, když si byl uvnitř paneláku.“
  „Neviděl jsem nic! Nevymýšlíš si náhodou?“
  „Nekecám. Pár mých spolužáků se nechalo oblbnout a zmizeli neznámo kam.“
  Výtahové dveře se pomalu otevřely a na podlahu dopadl pruh žlutého světla.
  „Doprčic,“ křikla upírka, „Myslím,že bysme měli rychle vypadnout.“
  „To je moc dobrý nápad, slečno Vláskorádová,“ ozval se na nimi známý hlas.
  Oba se prudce otočili. Na opačném konci chodby stál Kalbus Bumbál v šedivém obleku.
  „Já s tímhle nemám nic společného, pane řediteli,“ bránila se Kulma.
  „My jsme jen hledali přepravní portál a najednou se tu objevil ten výtah,“ zalhal Jindra. O Nemylovi a Ošetřovně se radši nezmínil. Co když má Bumbal na svědomí jeho problémy s Rudou gardou?
  „To je opravdu zajímavá náhoda,“ prohlásil ředitel zaujatě, „že u toho zrovna musíte být vy dva.“
  Kulma se pokusila o úsměv. „My jsme v tom vážně nevinně.“
  „Věřím vám,“ řekl Bumbal, „Ale teď mi prokažte malou laskavost a uhněte stranou, pokud ovšem nemáte v úmyslu využít služeb Zmateného výtahu.“
  Oba se rychle přitiskli ke zdi a napjatě sledovali, co se bude dít.
 Ředitel namířil svou twiggi-tyčinku proti výtahové kabině a vyřkl zaklínadlo.
  „UKONČETE VÝSTUP A NÁSTUP, DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ!“
  Z tyčinky vytryskl proud modrého světla a narazil do kovových dveří. Výtah se zachvěl a světlo v něm pohasnulo.
  „A to je všechno?“ špitla Kulma rozmrzele.
  Odněkud z dálky se rozezněla ozvěna kroků a směsice hlasů. Ke Zmatenému výtahu se pomalu blížila skupinka nic netušících studentů.
  „Pane řediteli, dělejte něco?“ křikl po něm Jindra.
  Bumbal rychle vyslal proti kabině další kouzlo, ale to nemělo žádný účinek.
  V chodbě se objevila pětice děvčat v čele s dvojčaty Dillinyovými. Jindra s Kulmou jim rychle zatarasili cestu a tím částečně zakryli výhled na otevřený výtah.
„Co blbnete?“ zlobila se Fatima, „Nechte nás projít. Jste se snad zbláznili?“
  Tiffany se snažila odstrčit Kulmu stranou, jenže zapomněla, že upír má větší sílu, než pubertální holka. Pak byla velice překvapená, když dostala ránu pěstí a odletěla tři metry daleko.
  „Ty mrcho,“ zaječela Fatima, „jestli se jí něco stalo, tak si tě podám!“
  Dřív než mohla Kulma zareagovat, její ústa strnula v úšklebku. Společně s ní znehybněly i ostatní studentky.
  Jindra nevěřil vlastním očím a rychle se otočil směrem k výtahu. Jeho pohled se zastavil na Bumbalovi, který v ruce držel stařičké stopky.
  „Je na čase si promluvit,“ řekl ředitel a pomalu k němu přistoupil.
  „A o čem?“ zeptal se Jindra překvapeně, „Chcete se stát členem mého fanklubu?“
  „Potřebuju, aby ses se mnou někam podíval.“
  „Do vašeho kabinetu rozhodně nepůjdu! Tohle období mám už za sebou.“
  „Jsem už starší člověk, pokud sis nevšiml. Se studenty si nic nezačínám. Na laškování už dávno nemám chuť ani sílu. Možná tak před deseti lety.“
  „Rozhodně mě k ničemu nedonutíte,“ trval si Jindra na svém, „Co mi chcete ukázat tak zajímavého? Osmý div světa?“
  „Něco jiného. Mohlo by tě to zajímat. Týká se to tvých rodičů.“
  Jindra zpozorněl. O svých rodičích slyšel jen v souvislosti s dluhy. Nic jiného ani neznal a teta Pensylvánie se o své sestře taky moc nezmiňovala. Jeho rodiče proto zůstávali opředení pavučinou tajemství.
  „A co uděláte s tím výtahem?“ ukázal prstem na potemnělou kabinu, „Přece ho tady nenecháte jen tak?“
  „To máš pravdu, Jindro,“ řekl Bumbal, „Sice není tak nebezpečný, jak si mnozí myslí, ale uděláme nejlíp, když ho pošleme zpět, kam patří. Budu však potřebovat tvoji pomoc.“
  „Moji pomoc?“ zatvářil se Jindra překvapeně.
  „Ano. Dobře vím, žes ten výtah přivolal. Jediný na škole máš tu schopnost. Zdědil si ji po rodičích.“
  „To si vymýšlíte. Copak já umím přivolávat výtah, co pojídá studenty?“
  „Sám dobře víš, že studenty nepojídá. Včera večer ses s ním svezl a nic se ti nestalo.“
  „Ale nebyl jsem sám. Byla se mnou Tullipa.“
  „Ach ano. Slečna Tullipa. Ta už bohužel není mezi námi.“
  „Já tomu nerozumím. Kulma mi tvrdila, že se tu ztrácí studenti. Tak proč se nám nic nestalo?“
  „Slečna Vláskorádová se samozřejmě nemýlí. Studenti se opravdu ztrácejí, ale výtah je nekonzumuje. Jen je přemístí na jiné místo. Ty a nebožka Tullipa jste po rodičích zdědili imunitu. Jako pokrevní příbuzní máte volný vstup do všech prostor Paneláku hrůzy. Jste strážci jeho tajemství.“
  „To je hlavní důvod, proč jsem v Pačlavicích?“
  „Ano, kvůli rodinnému odkazu a také kvůli dluhům, V tom ti Hemeroida nelhala.“
  „A co se stalo s těmi studenty, co zmizeli?“
  „To je právě ono, co ti chci ukázat. Má to souvislost s tebou a tvými příbuznými.“
  „A nemůžeme to nechat na jindy?“ zeptal se Jindra, „Zrovna jsem nastoupil na novou školu a snažím se začlenit do kolektivu. Nechci zase vybočovat a být středem zájmu.“
  Bumbal se zamračil, ale nakonec souhlasil. „Dobře, přesuneme náš výlet na jiný termín. Příští měsíc bude volné pondělí. Bude ti tento termín vyhovovat?“
  Jindra přikývl. „A jak se mám zbavit toho výtahu?“
  „Prostě mu rozkaž ať zmizí.“
  „A já myslel, že zas budu muset ohmatávat okno.“