močím u zdi a dívám se do tváře nekonečna nebo snad lásky jež tu není mraky vypadají jako polštáře nečekám na tebe čekám na překvapení
rozsviť noc zhasni den nedívej se je to sen
nejsem válečník schovávám se ve stínech když v něco doufám vypadám o něco lépe můj svět je jabloň můj svět je vlnitý plech můj svět je nahá dívka jež chodí po střepech
rozsviť noc zhasni den dotkni se mě lehce jen
nejsem vlajkonoš mám rád svá úzká ramena pozoruješ mě z okna piješ teplé mléko moc bych si přál věřit že to něco znamená ale i když jsi blízko pro mě jsi daleko
rozsviť noc zhasni den vidíš jak jsem osvícen
vrazím pěst do tvé netečnosti a napočítám do tisíce usmívej se hlaď moje kosti
ve stínu spící borovice
Epilog
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'kníže Kropotkin', 23.04.2010 12:28.
nenuť se do toho tolik, uleví se ti. až přijde to správný, napíše se to pak skoro samo. a neboj, tobě stavebního materiálu, tzn nápadů, ještě dlouho ubejvat nebude;).
nenuť se do toho tolik, uleví se ti. až přijde to správný, napíše se to pak skoro samo. a neboj, tobě stavebního materiálu, tzn nápadů, ještě dlouho ubejvat nebude;).
nenuť se do toho tolik, uleví se ti. až přijde to správný, napíše se to pak skoro samo. a neboj, tobě stavebního materiálu, tzn nápadů, ještě dlouho ubejvat nebude;).