Kapitola 30 – Skoč mi na záda! Hodina Nebezpečné přírodní medicíny se chýlila ke konci. Jindra musel konstatovat, že takhle nudný předmět v životě nezažil. Tolik žvástů a blábolů, co do nich hustila profesorka Tlačenková, snad neslyšel ani v hodině Přírodopisu, když ještě chodil do normální školy. V duchu si přál, aby už bylo po všem, protože ho nesmírně zajímalo, o čem si chce Ko promluvit. Doufal, že téma hovoru nebude mít finanční charakter, ale zcela jiný.
Šampus sedící v sousední lavici, si všiml jeho divného výrazu a ukázal na podivné hodiny, které visely nad dveřmi do učebny. Měly tvar kosokoule a jejich zvláštností byla jediná temně modrá ručička, která se pohybovala po ciferníku a odměřovala čas 45 minut.
„Kdyby chtěla Tlačenice přetahovat, tak dostane elektrický šok,“ špitl mu do ucha, „Schválně pozoruj, jak se bude tvářit až se bude blížit konec hodiny.“
Profesorka poklidně zapisovala něco do svého notesu a čekala až si studenti opíšou z tabule rovnici na vyléčení rýmy. Pak najednou koutkem oka pohlédla na hodiny a Jindra zpozoroval, jak sebou mírně cuknula. Vzápětí zavřela notes a nervózně se usmála.
„Tak pro dnešek bysme mohli skončit,“ vyhrkla ze sebe a ve stejném okamžiku ručička dokončila svou pouť po ciferníku.
Místností se rozezněl hysterický vřískot zvonku, který ohlásil konec hodiny. V obličeji vyučující se vykouzlil pocit štěstí a úlevy. Stihla to.
Studenti začali urychleně opouštět učebnu. Jindra s Ramonem se také chystali k odchodu, když je náhle zastavila ruka profesorky.
„Hrnčíř, Welasquez,“ pronesla odměřeným hlasem, „nezapomeňte mi vrátit zapůjčené učebnice!“
„My jsme si něco půjčovali?“ podivil se Jindra. Očima sjel na lavici a zpozoroval, že na ní leží dvě ohmatané a oškubané knihy.„Aha, tyhle!“
Bylo mu zcela jasné, že nesmí dát najevo, že je jediný na škole, komu si nehráli se vzpomínkami. Chvíli jen tak tupě zíral a hrál o čas. Naštěstí tu byl Ramon, který měl mozkovnu správně vygumovanou, takže zareagoval pohotověji. Sebral učebnice a zamířil s nimi do nejbližší skříně. Jeho přílišná aktivita však způsobila, že cestou nešikovně zavadil o několik knih položených na katedře a shodil je na podlahu.
„Vás bych doma mít nechtěla, pane Welasquezi!“ sykla zlostně Tlačenková, „Radši už na nic nesahejte, odneste ty učebnice a mazejte pryč. Vy, pane Hrnčíři, laskavě posbírejte tu spoušť, co tu váš kolega napáchal.“
Jindra obrátil oči v sloup a klekl si na podlahu. Byl docela rád, že tuhle pozici už nemusí vykonávat v polepšovně před panem Kubešem, kde měla zcela jinou funkci. Když konečně vyšel z učebny, čekala ho prázdná podesta a jedna zamračená holka postávající u schodiště. Ramon se zdekoval společně s ostatními studenty a ponechal ho tu napospas Ko Zankové.
„No, konečně seš tady!“ křikla po něm Ko, „Musím s tebou nutně mluvit.“
„A co vůbec potřebuješ?“
„Máme na to málo času!“ pokračovala, „Za chvíli dorazí tvůj upíří bodyguard.“
„Tak mluv nebo ser písmenka!“
„Hnusnej jako vždy,“ zašklebila se Ko, „Budu co nejstručnější.“ Pak náhle ztišila hlas, aby ji slyšel pouze on a nikdo jiný. „Dělám to hrozně nerada, ale dostala jsem instrukce a musím je splnit. Mám za úkol ti předat pozvání od Řádu lišky Bystroušky. Byl jsi pozval na tajnou schůzi. Pokud nejseš srab, přijď sám ve 22:00 do budovy C. V šestém patře je kumbál, kde tě budeme čekat.“
„A to je všechno?“ podivil se Jindra, „Víc mi k tomu neřekneš? Já myslel, že….“
„Ach, ano,“ vzápětí dodala a vzrušeně při tom vzdychla, „Ještě ti musím říct, že po tobě hrozně moc toužím a odpouštím ti všechny dluhy, co máš vuči mé rodině. To si chtěl slyšet, Jindříšku?“ Afektovaně se přitom zasmála. „Až naprší a uschne. O tom si nech jenom zdát!“
Obrátila se k němu zády a zamířila po schodech dolů. „Jinak vstupní heslo je Hrnec je blbec.“
Jindra osaměl. Pokořen od neoblíbené spolužačky, v duchu plánoval odvetu. Jeho myšlenky plné utrpení přerušil až příchod Kulmy Vláskorádové.
„Nazdar, studente!“ přivítala ho zářivým upířím úsměvem, „Jak se ti líbila první hodina?“
„Nijak zvlášť!“ odpověděl Jindra a dělal, že se nic extra nestalo, „Čekal jsem něco víc vzrušujícího.“
„Tak to mám pro tebe dobrou zprávu. Další hodinu si přímo vychutnáš. Čeká tě Výuka létání na neobvyklých předmětech.“
„No super, konečně něco povznášejícího.“ Protože vyučování začínalo ani ne za minutu, zvolila Kulma rychlejší způsob přepravy. Původně zamýšlela použít tunel, ale záhy se ukázalo, že v něm došlo k dopravní zácpě. Byla tak nucena vymyslet jinou variantu. Otevřela schodišťové okno a vylezla na parapetní desku.
„Skoč mi na záda!“ ohlédla se k Jindrovi, „Vezmeme to vzdušnou čárou. Takhle tam budeme včas!“
„Ses zbláznila?“ řekl Jindra nejistě a pevně se chytil zábradlí, „Já radši půjdu po schodech.“
„Nebuď bábovka,“ povzbuzovala ho upírka, „Bude to rychlovka. Ani se nenaděješ a jsme tam.“
„Ty máš snad křídla nebo rogalo?“
„To zas ne! Ale umím létat na spoustě neobvyklých předmětech. Nezapomeň, že už tu studuju skoro třicet let.“
„Jo? A na čem poletíme? Já teda nic nevidím.“
„To ani nemůžeš, když to mám schované. Můžu ti jen říct, že ta věc má křidélka, která slouží k zcela jiným účelům.“
Jindra zmlkl a nejistě došel k oknu. Neobratně se chytil Kulmě kolem pasu a čekal to nejhorší. „Doufám, že víš, co děláš? Jestli se zmrzačím kvůli vložce, tak se mi budou lidi posmívat do konce života.“
„Neboj, drží pevně, jak praví televizní reklama.“
„Já bych byl klidnější, kdybys měla tampón!“ |
2
muclicka 
josefk 
aldebaran 
Aglája 