Včera se nakonec ukázalo, že jsem s obojím udělal špatnou zkušenost. Jako první se přihlásil Efectin. Já si totiž včera teprve podruhé vzal 1 a 1/2 tablety, obojí najednou ráno. Pak jsem v bláznivém efectinovém opojení začal do Sibelia vkládat skladbu, o které jsem dnes usoudil, že za mnoho nestojí, že je při poslechu i pro mě "nečitelná". Posluchač dlouho neví, co tím chtěl básník říci. Proto jsem tu věc smazal a je otázkou, zda na tomhle motivu budu ještě někdy ztrácet čas. Ten včerejší tak úplně ztracený nebyl – pocvičil jsem se v obsluze Sibelia, která vzhledem k anglickému prostředí a manuálu rozhodně není jednoduchá.
      Kolem deváté hodiny mě nečekaně zachvátila silná deprese, nejspíš díky zvýšené dávce Efectinu. Zpočátku jsem si chtěl zavolat sanitku a nechat se odvézt do Bohnic, ale nakonec to uspokojivě vyřešily prášky na spaní (Dormicum), které se dlouhodobě ukazují být účinnější než diazepam, i když po nich ve dne většinou nespím. Zbytek včerejšího dne však nestál za nic a proto jsem se dnes rozhodl dávku Efectinu sice ponechat, ale rozdělit.
      Já už dost mnoho měsíců soustavně vstávám mezi druhou a třetí hodinou ranní, ať si vezmu večer na spaní cokoliv. Chodím však spát extrémně brzy vzhledem k pravidelným večerním depresím. Na ty jsem zvyklý. Měl jsem je po Cipralexu (nebo spíš navzdory němu), mám je i po Efectinu. Nejlepším lékem na večerní deprese je rezignovat na jakékoliv pořady v TV, nacpat se prášky a depresi zaspat. Ve dvě ráno už bývá depka většinou bezpečně zaspaná, takže zapínám počítač a rovnou si pouštím nějakou muziku. Pokud dělám na nějaké vlastní muzice, tak samozřejmě tu reprodukovanou vypínám. Proti mým nočním produkcím sousedi kupodivu neprotestují, zato nedávno mocně protestovali ve dne proti Valčíku na rozloučenou, který jsem kvůli doladění harmonie přehrával asi čtyřicetkrát. To už bylo se Sibeliem, takže práce postupovala pomalu, ale považuji své "aranžmá" za zdařilé.
      Zjistil jsem však, že ani klavír v Sibeliovi zdaleka nedosahuje kvality Steinwaye. Hluboké tóny a zejména oktávové zdvojení tónů v basovém klíči způsobuje podobné drnčení jako u Composeru. Ale řešení jsem objevil už u Composeru: svěřit basový part vhodnějšímu nástroji. V Sibeliovi si zatím pomáhám čtyřstrunnou baskytarou prostě proto, že jsem vhodnější nástroj pro basy zatím neobjevil. Kontrabas hraný smyčcem mě nijak neláká, není pro lehkou hudbu prostě vhodný a nepoužívá se. Nenadchl mě zatím kupodivu ani klarinet nebo saxofon, ale zato jsem s překvapivým efektem vyzkoušel smyčce, konkrétně violu. Ta se mi u Composeru v hlubších partiích osvědčila, ale Sibelius mi pod slovem Viola nabídl celý les smyčců i s violovým klíčem. S ním si zatím hlavu nelámu – okopíruju do violové osnovy klavírní part pravé ruky a klavír potom ztlumím Mixerem. Noty se automaticky transponují, takže zatím žádné problémy s violovým klíčem nenastaly. Já je ani řešit nehodlám – pokud bude něco špatně, opravím to raději v klavírním partu a překopíruju opravu do violové osnovy.
      Dnes ráno jsem si dal poměrně těžký úkol – nahrát skladbu Mámo (Mamma), kterou složil v roce 1943 italský skladatel Bixio. Česky se v ní kdysi zpívalo:
Mámo, ty víš, jak lidskou paměť léta klamou,
mámo, už je to přece jenom dávno, mámo,
řekni tu píseň známou, jak jen's ji zpívala, mámo,
zmizela, jak by ji vítr vzal,
začnu a nevím, jak dál.
      Nejdřív jsem tu skladbu zadával do dvou klavírů, ale odradily mě drnčící basy. Trochu je zlepšila baskytara, ale nevětší přínos udělaly smyčce, mírně melodicky podporované jedním z klavírů. Skladbu jsem zatím neopsal celou, chybí v ní mollová část. Dám ji asi zítra. Místo ní dávám Rosalii, kterou jsem spáchal za dnešek. Klavír už v ní neuslyšíte. Je to pro mě jen pomocný nástroj, do kterého vkládám noty. Jiné nástroje hrají lépe, ale zatím postrádám violu sólo, kterou jsem si oblíbil v Composeru.