Hodně dlouho se zdálo, že lyžování není sport vhodný pro mě. Na kurs na šumavském Špičáku jsem neodjel, protože naši tenkrát (1962) neměli peníze na jeho zaplacení a tak jsem byl jediný, kdo nejel. Měl jsem aspoň týdenní prázdniny navíc.
      Po průmyslovce jsem odešel do Rokytnice nad Jizerou, téměř kolébky lyžování. Tam zase uměli perfektně lyžovat všichni, takže jsem z toho měl mindrák a namísto upravených sjezdovek jsem se na darovaných lyžích bez kovových hran raději brodil hlubokým sněhem, jen aby mě nikdo neviděl. Dva roky strávené v Rokytnici mi na lyžařském umění nedarovaly vůbec nic.
      Drobný pokrok nastal až na VŠ, kde jsme ve druháku jeli na Horní Malou Úpu. Na kurs jsme už peníze měli, ale všechno vybavení jsem měl vypůjčené z Katedry TV. Zvlášť boty byly těžce nepohodlné a doktorka, která s námi byla, mi každý večer dávala obklady na otlačené paty a konstatovala, že mám v kotníku vystouplou ostruhu, pročež mi není pomoci. Ale na denní kursy s instruktorem jsem chodil a dařilo se mi těžkým plužením sjet svah a několikrát přitom úspěšně zatočit. Jednou jsem se na sjezdovce srazil s ročníkovým premiantem, který lyžoval přece jen o něco lépe než já. Padli jsme na hubu oba. Preminant se rozzuřil, že jsem na něho nezavolal, prý by mi včas uhnul z cesty. To však nebyl ještě konec sporu. Rozzuřený premiant vylezl na svah a namířil si to přesně na mě. Uhnout jsem mu nedokázal. Padli jsme oba na hubu podruhé. Premiant se mi tím krvavě pomstil za předchozí karambol. Oko za oko, zub za zub.
      Zlatým hřebem celého kursu byl měřený slalom. Rozdělili nás v rozřazovacím kole na začátečníky a pokročilé. Mezi ty jsem samozřejmě nepostoupil. První kolo slalomu jsem čtyřikrát upadl, ale všechny branky jsem přesto projel a postoupil tak, bohužel, do druhého kola. V něm jsem jel "klídně, avšak velice opatrně", jak s oblibou říkávala moje maminka. Trať jsem projel bez jediného pádu. Horší to bylo s dosaženým časem: skončil jsem s odstupem poslední. Přesto jsem pro ten den nebyl rekordmanem. Tím se stal náš vedoucí kroužku, přezdívaný Kybernet. Ten dokázal na trati slalomu upadnout sedmkrát, ale přesto úspěšně projel všechny branky a klasifikován byl. Večer byl pak dokonce vyznamenán způsobem v dějinách lyžařského slalomu krajně neobvyklým: dostal hořkou čokoládu "za bojovnost".