Je tomu 15 let, co jsem naposledy něco snědl. Říkáte si, že je to hloupost. Člověk přeci musí jíst, aby mohl žít. Přesto nelžu. Právě dneska mám ohromnou chuť na steak. Takový ten správně propečený a tlustý na tři prsty. Miloval jsem chuť steaků. Vlastně jsem miloval všechno. Od jídla přes mou práci až po uklízení. Ano, dnes už to vím.

Celý můj život se nyní odehrává uvnitř mé hlavy. Před patnácti lety do mého auta naboural opilý kamioňák. Malé autíčko se změnilo v hromadu šrotu uvězněnou pod kamionem - a já v něm. Trvalo jim 15 minut, než mě vystříhali ven. Dost dlouhá doba na to, aby mozek z nedostatku kyslíku odumřel. V mém případě se ho podařilo zachránit, ale pouze zčásti. Nedokážu se pohnout, neovládnu ani jeden sval v těle. Oční víčka mám trvale pootevřená do úzké štěrbinky. Ležím v nemocnici a dívám se před sebe. Výhled to není právě nejlepší - před postelí je bílá stěna.

Můj den začíná pokaždé stejně. Budíček v sedm hodin. Je to velmi zvláštní probuzení, když vám někdo otevře oči, pustí do nich prudké světlo a prohlédne je. Pak je na řadě snídaně, tedy alespoň něco tomu podobného. Sondou mi vstříknou jídlo do žaludku a vymění kapačku. V devět hodin je vizita. Doktorka si odškrtne, že ještě dýchám a spěšně odchází pryč. Ale ne dnes. Všichni si myslí, že nedokážu normálně uvažovat, že můj mozek byl zničen. To se ale mýlí. Doktorka proto ani neztiší hlas, když s kolegy mluví o mém stavu.

„Vypadá to s ním pořád stejně. Naděje na zlepšení je nulová,“ řekla doktorka medikům.

„Tak proč ho tady drží? Nebylo by lepší, kdyby...“

„Kdyby co?“ otázala se zvýšeným hlasem.

„Je to přeci jen tělo bez duše. Jakou má cenu udržovat ho při životě?“

„To ať už od vás nikdy neuslyším! Rozuměl jste?“

Medik se zatvářil tak, že je mu to naprosto jasné.

Můj případ je veselý a smutný zároveň. Nikdo neví o mně, zato já vím všechno o všech. Můj pokoj je na konci oddělení, tedy dost daleko od zvědavých očí. Navíc tu mám trvale jednu prázdnou postel. Jedna moc pěkná sestřička a kluk ze zdravky tu dovádějí téměř každý druhý den. To je moc příjemné povyražení. V podstatě jediné, které tu mám, nepočítám-li občasnou koupel nebo vyšetření.

Rodina sem už nechodí. Ztratili naději. Nezazlívám jim to, také bych pochyboval. Často přemýšlím o svém životě. Je mi třiačtyřicet. Půjde- li vše „dobře“ mohu tu být ještě dalších 40 let. Dívat se 40 let do zdi. Jak nadějné vyhlídky! Nejraději bych křičel, ale nejde to. Nepohne se jediný sval. Ani náznak čehokoliv. Snažím se sebevíc, ale...

Vrzly dveře. Copak se to asi děje? Teď bych měl mít dvě hodiny pro sebe, nebo ne? Pomaličku se otevírají dveře a v nich stojí ten mladý medik z rána. Není sám. Přichází s ním moje žena! Nevěřím vlastním očím. Naposledy tady byla před půl rokem, v den mých narozenin. Chci upoutat její pozornost, ale nejde to. Nemohu, snažím se, moc se snažím, vybavuji si všechny svaly ve vlastním těle a pokouším se jimi pohnout, ale neděje se tak. Proč, proč jen musím být vězněm vlastního těla?

Žena se baví s medikem.

„A opravdu už nic nevnímá?“

„Nic,“ odpovídá medik, „jeho mozek jen sem tam pošle impuls, ale vnímání to není. Váš manžel odešel před patnácti lety. Toto je jen jeho tělo, nic víc.“

Ten medik se mi nelíbí. Připadá mi, že se snaží rozhovor někam směřovat.

„Říkal jste, že by se mu dalo pomoci,“

Mně pomoci? Tady už pomůže jen kulka.

„Ano, mohl bych ho uspat. Víte, je to v naší zemi zakázané, ovšem případ vašeho manžela je poněkud výjimečný,“

Mám takový pocit, že se dnešní večeře nedožiji.

„Můj manžel by si nepřál, aby celé roky ležel na posteli a nemohl se ani pohnout,“

„Jaké je tedy vaše rozhodnutí?“

Tak tady jde skutečně o život. Přinejmenším o tu část, která mi zbyla.

„Udělejte to. Jen mi nechte pět minut.“

„Dojdu si pro injekci,“ řekl medik a odešel.

Má žena si přisedla ke mně na postel. Vzala mne za ruku a hladila ji. Alespoň to tak vypadalo. Já nic necítil. Vykládala mi, co dělají děti, jak žije a proč mě nechá zabít. Věří prý v převtělování. Podle ní se za nějakou dobu objevím někde úplně jinde.

Její monolog přerušil příchod medika. Na tácku nesl stříkačku a lahvičku.

„Počkejte!“ řekla žena. „Raději to udělám sama, ať nemáte problémy.“

Ani nevím, jestli se mi bude lépe umírat z jejich rukou. Ale nakonec proč ne.

Žena si vzala stříkačku a medik jí ukázal, do které hadičky ji má zapíchnout. Žena to udělala. Pak si sedla vedle mě. Opět mě chytla za ruku. Nejdřív se nedělo nic, ale pak se svět začal trochu rozmazávat. Barvy byly jasnější. Cítil jsem se volný poprvé volný po patnácti letech! Ach díky, díky vám. Nevyčítám vám absolutně nic. Za tuhle chvilku ta injekce stála. Sbohem, světě!

Pak už se nedělo nic. Tedy skoro nic. Medik konstatoval smrt a naznačil ženě, že by měli jít, ať je tady nenajdou. Žena ale nemohla. Nemohla vyprostit ruku z manželova sevření. On ji držel! Stiskl jí ruku, možná, že ještě stále vnímal, možná že... ...že ho zabila.