Prožívám zrovna něco jako nirvánu. Ležím si mezi věčně ospalým kozlem Paulem a pěknou, asi tříletou klisnou Rozárkou. Dřív než se ti dva vzbudí, raději vstanu a postavím vodu na čaj. Mít v ruce hrnek teplého černého čaje, v něm akátový med a plátek citrónu, sedět si na rozpálených akumulačních kamnech a dívat se přes okno na zasněženou starou Prahu, má v sobě jisté kouzlo. Tma se podobá záři a vločky nepadají, ale jen si tak lehounce plavou. Jednou mi řekla, že jsem čaroděj. Ale jen já vím, že je to mýlka. S někým si mne totiž spletla. Bohužel.
 Vločky lehounce plavou, ale někdy je zničehonic větrný vír zamíchává a různě přeskupuje, čímž vznikají obdivuhodné formace sněhových spletenců, které připomínají ledové muže nebo obrovské vesmírné studené obludy.  Nejde z nich ovšem strach, jen kouzlo nechtěného. A po zvířatech už ani stopa.