Slýchávám často divné zvuky

tam z druhé strany ulice.

Křik, jekot a jiné hluky

v noci za svitu měsíce.

Z pálených cihel kolem zahrady

ponuré kroutí se ta zeď.

Já ve svém revíru nestrpím záhady,

musím ji odhalit, hned teď.

Tam vzadu pod stromy už malta nedrží,

v tom místě vyšplhám tiše

a svrchu seskočím, pár ran sice utržím,

nesmím však býti slyšet.

Ve druhé zahradě stojí dům kamenný,

starobylý duch moderní doby.

Ve štítu omšelé domovní znamení

šesticípá hvězda jej zdobí.

Vrže a drhne, rezavá je brána,

dům se zdá tichým být, neživým.

Ponurý příbytek jak šedá nudná rána,

snad podobný holubům sivým.

Prázdný ten dům pod nánosy prachu,

kde je ten, kdo křičí po nocích?

Svírána procitám v náruči strachu

- kde jsi a proč býváš ve snech mých?

Ztrácí se můj pojem o čase,

a noc už se chýlí k ránu.

Tajemství má mnoho vad na kráse

a vybrat si musíš stranu.

Už skoro svítá – ten strašný tón!

Domem se rozléhá, po stěnách klouže,

drnčivý jekot, předsmrtný ston,

minuta, končí, čvachtne jak louže.

Stojím v obývacím pokoji

opuštěném před mnoha lety,

s tím nejjednodušším se spokojím..

Na krbové římse, nedotčen staletím,

drnčel starobylý budík..