Pod palmama někde na pobřeží zálivu Ao Nang
nemají opice co dělat, a tak se škrábou v prdeli.
Třicet kilometrů severně od města andělů a sídla boha Indry
sedí v žaláři na samotce Mário. Byl odsouzen na 7400 let.
Do Bangkoku se pokusil propašovat 391 tun opia,
který mohl spolehlivě učinit na věčnost šťastnými
všechny obyvatele Thajska, thajských nemluvňat, starců a žen
                                                                           včetně.
Mário co dělat má: večer co večer přemýšlí nad útěkem
a drbe se u toho na hlavě a ve vousech.

Ale má to dávno spočítané, živý z téhle mizérie nevyvázne.
A to ani v případě, že by mu pomohli Afghánci, naopak:
Afghánci jsou vzteky bez sebe. Mário pokazil největší obchod
v dějinách narkomafie, a pokud ho Afghánci nakonec vysvobodí,
bude to jen proto, aby ho demonstrativně zabili.

Seňor Tavarés z Bogoty to vidí mnohem růžověji.
Chopí se jihovýchodního trhu a brzy je bohatý jak ředitel zeměkoule.
Kouří doutníky, sosá Chateau d’Yquem Sauternes
tryskáčem dovezeného přímo z Bordeaux a plácá mulatky po zadku.
Jako suvenýr si  Hugo Tavarés přeje vycpaného pitomce Mária.
Kolumbijci svedou s islámisty bitvu o Mária přímo ve věznici.

V naprostém chaosu, během kterého je podřezáno
182 vězňů a 310 dozorců, vítězí Paštunové. Chopí se Mária,
za přednesu náboženských textů mu uřezávají koule,
strhávají mu nehty a horkou jehlou mu vypíchávají oči.
Krásná Karla tou dobou sedí stále na parapetu okna domu své tety
v zemi javorového listu  a zmocňuje se jí nějaké zlé tušení.
Karle náhle puká srdce žalem, i v záchvatu šílenství a bezmoci
umlátí malou Helenku tenisovou raketou. Z hlavičky ji udělá prejt.

Když se Alice probouzí, podívá se letmo z okénka letadla
a uzří provincii Québec, kterou právě zalilo podzimní severoamerické
                                                                                 slunce.
Helena ji klidně spinká v náruči a její matka je moc ráda,
že to byl všechno jen zlý sen. (Ale řeknu vám na rovinu,
měl jsem dnes během psaní o sebe trochu strach.)