Kapitola 27 – Konečně ráno

  V pokoji konečně zavládl klid a mír. Opilý Ramon se vyzvracel z okna a pak usnul napůl svlečený na podlaze. Pokořený Šampus ležel natažený na své posteli a točil se s ním celý svět. Jen Jindra stále studoval  obálku od Hemeroidy, přitom se snažil udržet v klidu hyperaktivní kachničku. V tuto chvíli byl celkem rád, že není dalekozraký. Od té doby, co ztratil brýle před školní budovou, byl okolní svět přízračně rozostřený.
  Blikavá zářivka, jediný zdroj světla v celém pokoji, náhle pohasla a prostor se ponořil do temnoty.
  „Právě nastala večerka!“ ozval se odněkud odměřený ženský hlas, „veškeré elektrické spotřebiče budou mimo provoz do páté hodiny ranní. Upozorňujeme studenty, aby potraviny v lednicích okamžitě zkonzumovali nebo použili mrazící kolíčky na jejich uchování.“
  „No, super!“ štěkl podrážděně Šampus, „rodiče zas nezaplatili v termínu školský úplatek.“
  Jindra se tentokrát zdržel komentáře a nechal spolubydlícího dál trpět v alkoholickém hlavotoči.  Jelikož se blížila půlnoc a zítra ho čekal první školní den, rozhodl se, že udělá nejlíp, když se pořádně vyspí. Rozjuchaného Nemyla, který se stále pokoušel uniknout z jeho sevření, přivázal k noze od stolu. Pod výhružkou, že ho prodá do sexshopu, když bude dělat rámus, docílil toho, že kachnička vyděšeně vyvalila očka a konečně zmlkla.
  Sotva se Jindra rozvalil na své válendě, přepadla ho únava a okamžitě usnul. Zdál se mu zvláštní sen. Ocitl v úzkém skalním tunelu. Nahrubo otesané stěny pokrývaly cáry pavučin a zpřetrhané elektrické kabely. Nedaleko od něj se do rytmu pohupovala rázná uklízečka, kterou potkal před vstupem do VOSky. V ruce držela samopal a snažila se s ním postřílet všechny pavouky. Místo vražedných kulek jí z hlavně vylétávaly miniaturní gumové kachničky.
  „Nasaď si pytlík na hlavu, otravné škvrně!“ obrátila se žena k Jindrovi, „nebo si Klozdyha přečte tvůj jídelní lístek!“
  Jindrovi se v ruce objevil igelitový sáček. Už si ho chtěl nasadit, když si povšiml, že uklízečce z pod zástěry vyčuhuje psí ocas.
„Nenasadím!“ odmítnul její příkaz. Jakmile to uklízečka zaslechla, změnila se v rozzuřené osmiciferné číslo a zamířila proti němu hlaveň samopalu.
  Tunel se najednou změnil ve splachovací království Pionýrky Lulu. Jindra toho využil a snažil se před numerickým zabijákem skrýt v jedné z WC kabinek. Bohužel měl smůlu. Ve všech seděla Ko Zanková se zeleným čírem na hlavě. Pak se celá místnost najednou zaplnila vodou a osmiciferné číslo po něm vystřelilo salvu gumových kachniček.
  „Neeee!“ zařval Jindra hrůzou a v ten okamžik se probudil.
  Jeho výkřik naštěstí nikoho nevzbudil. Šampus s Ramonem dál v klidu podřimovali. Jen Nemyl přivázaný ke stolu, na něj vyjeveně zíral a bál se zakejhat.
  Za okny internátního pokoje začalo svítat. Temně indigová obloha se pomalu zbavila decentní noční košilky a nasoukala se do žlutomodrých montérek. Měla totiž před sebou hromadu práce. Nebeští beránci v noci pořádali divokou afterparty, takže uklidit všechen ten svinčík, který tu po nich zůstal, bude trvat nejspíš celý den.
  Jindra odvázal Nemyla od stolu a dovolil mu opět kejhat. V tentýž okamžik se v pokojem rozezněl známý ženský hlas, který ohlásil budíček a přípravu na denní očistu. Pro případ, že by se některý ze studentů pokoušel ignorovat její příkaz a chtěl pokračovat ve spánku, spustila se výstražná siréna. Ta konečně probrala i Šampuse s Ramonem, kteří odmítali vstát. Pobledlí spolubydlící znechuceně otevřeli oči a vydali se konat denní očistu a vyprazdňování tělních zásobníků. Jako dvojice vrávorajících zombií, prošli kolem Jindry a zmizeli v předsíni.
  Sotva se oba ztratili z dohledu a začaly se z koupelny a záchodu ozývat klasické zvuky ranních projevů vstávání, podíval se Nemyl na svého opatrovníka a gumovým křídlem si přejel po hladkém žlutém břichu.
  „Já mám taky hlad!“ souhlasně kývnul Jindra, „ale nejdřív bych potřeboval na záchod. Jenže Ramon mě předběhnul.“

  Po půlhodince, během které se všichni tři spolubydlící včetně gumové kachničky, vystřídali v koupelně a na záchodu, došlo k přípravě na samotné vyučování. Jindra se dozvěděl k čemu slouží oříšky od Hemeroidy. Stačilo je rozlousknout a na postel dopadla nová školní uniforma, bílý laboratorní plášť a modrý pršiplášť s kapucí. Také byla zodpovězena Nemylova otázka, týkající se jídla.
  „Snídaně, obědy a večeře se podávají ve školní jídelně,“ informoval je Šampus, který si za těch pár let, co opakoval první ročník, alespoň něco užitečného zapamatoval. „Dostanete se tam úplně stejně jako, když chcete jít do VOSky. Stačí, když použijete školní přepravní systém. A nebo sejdete pěšky po schodech o deset pater níž.“
  Když se konečně všichni tři převlékli do školních uniforem, vydali se pryč z pokoje. Jindra očekával, že se přepraví stejným způsobem jako včera v noci. Sotva Ramon otevřel dveře, objevila se místo přepravního tunelu povědomá chodba lemovaná po obou stranách řadou dřevotřískových dveří. Už nebyla tak prázdná jako včera, nyní po ní pospíchaly desítky studentů různého věku, pohlaví a živočišného druhu. Všichni směřovali ke skleněným dveřím, ve kterých někdo otevřel přepravní portál.
  „Kam to všichni utíkají?“ zajímal se Ramon a nechápavě zíral na to studentské hemžení.
  „Na snídani,“ odpověděl Šampus s úšklebkem, „A my uděláme totéž!“
  Z Jindrovi kapsi se ozvalo souhlasné zakejhání.

  Přeprava zrcadlovým tunelem proběhla bez jakýchkoliv potíží. Cestou si Jindra dokonce pokecal s několika novými studenty, kteří stejně jako on nastoupili do prvního ročníku. Jmenovali se Persil Vlezlý a  Zita Hrdličková. S jinými spolužáky se raději moc nebavil. Obzvláště ne s dívkou, která si chránila zrak černými slunečními brýlemi a místo vlasů měla účes z živých hadů.
  Po pár minutách se konečně dostali na místo určení. Přepravní portál se otevřel a objevila se vzdušná místnost, která svou plochou zabírala celé jedno podlaží. Jindra očekával, že bude školní jídelna něco extra, ale opět se mýlil. Prostor svým vzhledem připomínal klasickou závodní jídelnu, kterou znal z polepšovny. Jen tu chyběla zamřížovaná okna a dozorci. Také si všiml, že tu jaksi není okénko pro výdej jídla. Šampus mu vysvětlil, že stravování v Pačlavicích probíhá trochu odlišně, než na obyčejných školách.
  O odlišnosti stravování se přesvědčil vzápětí, když do jídelny vjel nerezový vozík, který tlačila dvojice malých děvčátek v bílém stejnokroji. Jindra okamžitě poznal Ramonovy sestry – Connanu a Seres.
  Welasquezovic dvojčata dopravila náklad do středu místnosti a teprve nyní si mohlo všímavé oko prohlédnout, co se na vozíku nachází. Nebylo to bohužel jídlo, ale jen úhledná hromádka sněhově bílého prostírání.
  Jindra zklamaně polkl a žaludek mu uraženě zamručel.
„Klídek!“ zasmál se Šampus, když viděl jeho výraz, „určitě znáš pohádku Ubrousku, prostři se! V Pačlavicích tuhle metodu stravování dovedli k dokonalosti.“