Omlouvám se, ale dneska budou zase na programu deprese. Tedy pardon, včera byly. Já si totiž vybral jako program včerejšího dne přepis písničky "Mámo" do Note Worthy Composeru. Mladší generace asi tuhle písničku nebude znát, ale zpívalo se v ní:
      Mámo, ty víš, jak lidskou paměť léta klamou,
      mámo, už je to přece jenom dávno, mámo,
      řekni tu píseň známou,
      jak jsi ji zpívala, mámo
      atd.
      Pro tuhle písničku mám totiž hned dvoje noty. Pro klavír a pro kytaru. Tentokrát jsem sáhl po klavírním partu. Nejprve jsem opsal a několikrát přehrál samotnou melodii. Když jsem však prohlížel doprovodné hlasy, tak mě přepadla deprese z jejich komplikovanosti. Já se totiž hrát na klavír nikdy neučil. Do hudebky jsem zamlada prostě nechodil. A je to bohužel dost znát.
      Ze složitosti klavírního partu jsem nakonec dostal těžkou depku. Vzal jsem si na uklidněnou Chlorprothixen, který si normálně beru večer. Bylo mi po něm ještě hůř. Tak jsem to "zazdil" dvěma tlustými (rozuměj nejsilnějšími existujícími) Diazepamy a šel si lehnout. Pak mi volala přítelkyně z mobilu, že je na horách na výletě a že je tam krásně. V Praze přitom pršelo. Řekl jsem jí, ať si dá s přírodními krásami raději pokoj, že je mi parádně blbě. Naštěstí se jí začal vybíjet mobil, tak mě už nechala na pokoji.
      Když Diazepam zapůsobil, začal jsem se probírat notami, že bych přece jen nějakou písničku přepsal. Mám i noty od Lokálky. To je skupina, která v minulosti zpívala známé melodie s parodickými texty. Jenže mně se jednalo právě jen o tu melodii. Vybral jsem si parodii na Banks of the Ohio. Oni tam totiž zpívali:
      Měl v ramenou míň, než si přál,
      a veselý se býti zdál.
      Za volant sed', dal přímý směr,
      snad dojet chtěl někam do Tater.
      Děj písničky se pak dramaticky rozvíjí. Řidič Trabanta nedal na křižovatce přednost, srazil se s malým motocyklem Jawa 50 (já ho zamlada taky měl, říkalo se mu Pařez). Srážka Trabanta s malou Jawou dopadla tragicky: plech vydržel, ne však laminát.
      Ptáte se možná, proč se tu zmiňuji o textu písničky, když mi šlo jen o melodii. Lokálka si totiž podle svého textu upravila i melodii, přesněji řečeno její rytmus. A rytmus byl vždycky mým nepřítelem. Pravděpodobně tomu tak pokaždé bude. Zkrátka, když jsem opsal melodickou linku a nechal ji přehrát, tak mi bylo ihned jasné, že tady něco těžce nesedí. Já tu písničku znal totiž poněkud jinak.
      Nakonec se mi se zpoceným čelem podařilo rytmus upravit a pustil jsem se do doprovodu. Znamenalo to rozepsat akordové značky do jednotlivých not. Přitom jsem už bral ohled na poněkud zvláštní vlastnosti Composeru. Zkrátka, co zní dobře nebo aspoň poslouchatelně na varhanách, nemusí znít dobře v Composeru. Už u písničky Žít ve stínu totemu jsem se rozhodl pro "odlehčenou" harmonii. Akordy, které normálně obsahují 3 až 4 tóny hrané současně, jsem nahradil dvojhlasem, protože třetí tón přece zní v melodii. Mám pocit, že se to takhle dá lépe poslouchat. Posuďte sami. Písnička Banks of the Ohio se tak včera stala mým Valčíkem nu uklidněnou, protože depka zmizela. Možná se o to také zasloužil ten silný Diazepam. Nevím.
      Jméno písničky tentokrát neobsahuje znaky s diakritikou, snad bude odkaz fungovat. Ale já to raději odzkouším.
http://montrealer.webovastranka.cz/2768/5500_Banks of the Ohio NWC.mp3