Po posledním pobytu v Bohnicích jsem odcházel nespokojen. Psychicky mně sice bylo jakž-takž, ale již 10 dní mně bylo špatně od žaludku. V podstatě ode dne, kdy mně v Bohnicích nasadili Fevarin. Já jsem na něj měl podezření už tam, ale doktorů jsem se raději neptal, protože v minulosti jsem byl v takové situaci několikrát psychiatrem obelhán – doktor prostě nechtěl vedlejší účinky léků před pacientem připustit, jakoby za ně mohl on sám. Až pohled na internet vše vyjasnil – nevolnost je pravděpodobně vyvolána Fevarinem. Okamžitě jsem jej sice vysadil, ale žaludeční nevolnost přetrvávala. V podmínkách Pečovatelské služby bylo obtížné zajistit jakoukoliv dietu (nakonec se to jakž-takž povedlo), ale neustálé nucení na zvracení mě (po selhání obvodního lékaře) donutilo hledat pomoc mezi léky, které jsem měl k dispozici doma. Na žaludek jsem měl Torecan. Jenže s tímhle prevítem musí být člověk velice opatrný. Tohle není moje silná parketa – zkrátka jsem Torecan předávkoval a parádně mi přitom otekl jazyk. Samozřejmě jsem si ihned volal sanitku. Byla sobota odpoledne. Odvezli mě na 3.internu Všeobecné fakultní nemocnice, kde už jsem byl mockrát.
      Ještě v sanitce mi začali dávat infuzi. V nemocnici mně doktorka dával jednu infúzi za druhou, ale údajně jen proti žaludečním potížím. Na oteklý jazyk mi dali prášky a trvalo pěkně dlouho, než zabraly. Když byla krize zažehnaná, tak mě doktorka nepříjemně překvapila:
      „Ty vaše žaludeční potíže jsou převážně psychického původu. V Bohnicích mají volnou kapacitu, nechám vás tam odvézt. Už jsem to vyjednala, ochotně vás tam přijmou.“
      „Ba ne, já už se do Bohnic vrátit nechci. Ty potíže přece vznikly přímo tam. Nechte mě raději odvézt domů.“
      Nakonec se mi podařilo prosadit svou. Do Bohnic jsem se tentokrát nevrátil.