„Teď mi to volala. Já nevím, co mám dělat. Nemůžu je ani nijak utěšit. Nemůžu jím říct: to bude dobrý.“

„Já vím, tati.“

„To je tragédie.“

„To je… strašná.“

„A jejich manželství je v háji. Teď už je nedrží nic. Měl bych za nima asi jet, ale vůbec se mi tam nechce.“

„Chápu, tati.“

„On se tam ještě někde pověsí…“

Potřebuju kafe.

Potřebuju utišit všechny hlasité myšlenky a věnovat trochu času jim. Tomu chlapovi, který nechal svojí manželku luxovat, i když měla horečku. Té ženské, která mi říká kočičko a kupuje mi pořád ještě čokoládu. Tomu klukovi, který potřeboval doučit angličtinu, a snad jsem ho aspoň něco málo naučila.

Teď už je jedno, jestli jsem ho něco naučila.

Už nemůžu číst všechny ty titulky, které nás informují o každodenních tragédiích. Potřebuju pauzu, celoživotní pauzu od tragédií, které se mě netýkají. Budu je číst, klidně všechny, ale za minutu na ně chci zapomenout, nechci se v nich ztratit. Nechci se v nich zhroutit.

Nakonec všichni kopeme za sebe. Je to sobecké, ale asi je to tak dobře.

Před pěti dny byl ten chlap u nás na fotbale a pil s tátou pivo jako obvykle. Potom, ještě před koncem utkání odešel.

„On už odešel? Proč?“

„Šel za Davidem, chtěl se na fotbal koukat s tátou.“

Kdysi, když mi bylo asi osm, fantazíroval Davidův otec s tím, že až budeme oba s Davidem dospělí, tak se vezmeme. Já řekla, že klidně, ale vlastně jsem nad tím ani chvíli nepřemýšlela. Ani když jsme se s Davidem koupali v jedné vaně, jsem nad tím nepřemýšlela. Byla tam pěna.

Lidi mi ťukají na okna, zvoní na zvonek a křičí na mě skrz zdi. A já musím chápat, že jim moje hlasitá hudba vadí.

Byli spolu v lese lovit holuby. Táta byl myslivec, syn už své první zvíře také před rokem zastřelil. Z pušky.

Prásk! (něčí oči se zavřely)

Každý víkend jezdili na chalupu. Byli tam raději než v Praze. Vozili nám vajíčka, občas také nějaké holuby.

Prásk! (něčí oči se zavřely)

Nenáviděla jsem tuhle kulturu. Pokaždé, když jsem spala u nich na chalupě, jsem musela chodit po zemi potažené stáhnutými liškami, kanci a zajíci.

Prásk! (něčí oči se zavřely)

Ale cítila jsem, že oni nejsou vrazi. Že jsou to myslivci a zvířatům rozumění, že zvířatům i pomáhají.

Stejně jsem to nenáviděla.

David byl vymodlený chlapeček, a dostal, co mu maminka viděla na očích. Naposledy mu koupila dětskou motorku, hodně drahou. Otec se naštval a šel se opít. Nadával pak na to, že se dává klukovi motorka, ačkoli kluk skoro propadá ze tří předmětů. Ve skutečnosti zapíjel skutečnost, že přichází o pozici muže, coby hlavy rodiny.

Ve skutečnosti o ni přišel už dávno, protože muž, který chce být silným mužem, nemůže utíkat a opíjet se. Může se opíjet kdykoli jindy, ne na útěku.

Ať už byl David, vymodlený chlapeček jakýkoli; raubíř, pitomec, myslivec, byl to kluk, který neutíkal. A kdyby utíkal, pak by přiznal, že utíká, nepředstíral by, že neprohrává. Když oznamoval matce, že má tři předměty na pětku, řekl to tak, jak to bylo. Nezalhal, že je to vina učitele, a nešel se opít do nejbližší putiky.

Teď už je jedno, že neutíkal.

Byli spolu v lese lovit holuby. Táta byl myslivec, syn už své první zvíře také před rokem zastřelil. Z pušky.

Dneska se mi zdálo, že přišel k mému tátovi nějaký chlap a zabodnul mu do srdce dvakrát nůž. Táta se na mě celou dobu díval, a já křičela, že mi zabili tátu. Ale ze snu mě probudilo ráno.

A čím víc takových snů se mi zdá, tím víc se těším, až ráno vstanu a budu mít koho oslovit tím krásným „tati“.

Otec se synem se rozdělili a syn šel hledat houby. Nerostly. Otec lovil holuby. V dálce už se jeden mihl. Namířil.

Prásk!

Holub odlétl pryč. Pocit, který zná jen myslivec, co sestřelil svůj cíl, se nedostavil. Někde nedaleko od něj spadlo asi šedesát kilo na zem.

Košile mu zvlhla ledovým potem, který zabíjí. Běžel rychle k místu, kde ležel jeho syn.

(Jeho oči se zavřely.)

A pozice muže – hlavy rodiny, klesla ještě hlouběji; teď měla temně rudou barvu alarmu.