LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #59357
Autor:	Liandr
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	09.09.2009 19:35
Počet návštěv:	683
Počet názorů:	6
Hodnocení:	1

Úryvky z jednoho života

Vejde těmi dveřmi, kterými ona odešla a nasaje vůni jejích vlasů. Místnost jako by jí byla stále plná. Hledá, ale nenachází, a tak vyjde ven. Kroky jej vedou před dům. Noc, tma, její sevření, všechna ta pouliční světla, stíny a on. Neví proč, ale jen tak si nasadí kapuci. Najednou k jeho překvapení začíná mrholit.

Téměř nikdy ji nenosí, ani když prší ne, ale teď. Co jej k tomu vedlo? Náhoda? Záměr? Nebo jen jakási nutnost utéci před vším tím, co je vně něj, bláhová potřeba být schoulen a alespoň svým šatstvem maximálně oddělen od té surové svíravé skutečnosti okolního světa?

Pokud je to ono, pak jakou roli v tom všem hraje onen déšť, dělající mu tichou šeptavou společnost, umocňující jeho vnitřní bolest i bolení všeho toho před čím se snaží zavřít oči, když se pokouší ztratit do nikam? A možná právě proto. Dá se do chůze, aby opustil zmatené myšlenky, které vzbuzují v jeho duši chaotičnost, bortící jeho už tak přespříliš zuboženou psychiku.

Kam se ztrácejí naše světy? Kudy se vkrádá do našich duší prokletí nespočinutí? Tyto a mnohé jiné otázky byl nucen si ustavičně pokládat. Vyděšen tmou, tou, která zavládla tam, kde v sobě kdysi cítil život. Sám řídil své kroky, vedl se do hrobu zevšednění. Pokrytec, hluboce zakořeněný ve svém zlu, v pekle vlastní sebeobžaloby.

Zpěv ptáků se nestával konejšivým, stále zřetelnější prázdnota vrhala stín na veškeré jeho počínání. Tiše a mlčky pozoroval předměty, zatímco v nich doufal nalézt to tiché sebepotvrzení, které by mu do žil vlilo alespoň trochu světla. Z dnů se vytratila nadčasovost. Jen věčně přítomný okamžik vyobrazoval karikatury jeho sebeuvědomění.

Stálé očekávání nenacházelo útěchu v nicotném sezení a nadoblačném snění. Ztraceno se už nemělo vrátit. Nové nemohlo přijít, dokud se ztrácel. Co udělat v takovém okamžiku, kdy jsme svázáni pouty absolutní beznaděje, utajovaným smutkem, vnitřním pláčem, půstem nicotnosti? Možná snad utopit se v tom všem, zničit ty chtíče vůlí poháněného člověka.

Jen ona touha jít za světlem, spočinout v náruči světa a zemřít pod polibky svěžího vzduchu, jej vyhnala ven, ačkoli pouze hudba, která rozeznívala poslední nezpřetrhaná vlákna radosti a naděje, ještě stále neutichla ve svém posledním zašeptání.

Dnes, druhý den po včerejšku, stanul tváří v tvář svému potlačovanému smutku. Krásná tvář, dva roky soužití k ničemu skryty pod vrstvou nové lásky chaloupkáře vycejchované na jejím krku. Slepá ulička a neschopnost odpoutat se od vychutnávaného pocitu neštěstí, smutné ztráty, která úzkostlivě tají všechny budoucí naděje.

Nyní i filozofie, matka všech věd, přítelkyně nadskutečna, jeho jakási radost, tíživě dosedla na jeho bedra pod pohrůžkou naprostého rozdrcení. Svět umlkl, aby snad štěstí našeptalo pár záchytných bodů. Pro teď zbývá jen buď, a nebo.

Sžíravá, nikdy nekončící blouznění vědomí i nevědomí spleteného v chuchvalec jediného jedu mu opět dorážela na polorozpadlé stěny mysli. Pak mu byl náhle do cesty přiveden přítel. Také má splněné sny, avšak v jediném nikdy nespočine. Tam, kde jednomu chybí láska, tam druhému schází zdraví a obě tyto duše jsou ubíjeny, tlačeny, až někam za hranice prázdnoty a umírání. Oba tak sebevražední, jak je to jen možné.