Černá kočka Rodolpha Salise mhouří oči a mňouká...
přes skleničku s absintem hledím na svět... láme se světlo
a vše je v nádechu zelené... vidíš to?
Podkrovní bydlení mladého umělce
zšeřelá nálada po sklence absintu – bohyně
za oknem šero a mrholí, podzimní plískanice
meluzína kvílí, umělec opojen cítí z ní smrt
přistoupí k plátnu a rychlými tahy načmárá
muže jak prochází ulicí, na cestu svítí mu
měsíc a červená lucerna
Černá kočka Rodolpha Salise mhouří oči a mňouká...
ve dveřích čekají Sirény a lákají umělce
kéž bych si zalil uši horkým voskem říká si...
Nabídka ve dveřích široká, hubená, tmavá i plavá...
jemu se líbí ta zrzavá... šaty se zdobným korzetem
z nich masitá chapadla s chlupatým podpažím...
páchnou lacinou voňavkou a rumem
mají-li zuby, tak prožrané kazem
ňadra se vzdouvají jako dva růžové balóny
falešné rudé úsměvy se vysmívají – jemu
Černá kočka Rodolpha Salise mhouří oči a mňouká...
V dálce je vidět most... míří snad k němu?
Skončí snad život svůj pod jeho pilíři...?
Pomalu vyleze na jeho římsu... a...
minutu nebo dvě váhá... ta minuta zdá se jak hodina...
kýve se nad mostem jak viselec na laně
žízeň po smrti je větší než po vodě
nechce se utopit... viděl tak matku...
sestoupí z mostu a rovnou pod drožku...
lebka třískne o kočičí dlažbu a krev se rozlije...
Stejně tak se rozlévá rumělka po plátně
bohémský umělec vystřízlivěl... podřezal si žíly
Černá kočka Rodolpha Salise mhouří oči a mňouká...