Kapitola 24 – Společenský salonek

  „Ty si snad hluchej nebo úplně blbej!“ rozkřikla se Kulma po Jindrovi, „jasně jsem ti říkala, že máš jít do dveří se zeleným čtverečkem a ne sem! Do splachovacího království Pionýrky Lulu.“
  „Tak sorry!“ vřískl po ní Jindra, kterého už nebavilo, že je neustále někým poučován, „ale pokud vím, tys na záchod nikdy nemusela, takže tu po mě neječ. Mělas říct rovnou: „Nechoď na hajzlík se zeleným čtvercem, protože tam straší artefakt z východní Evropy.“
„Ty bys mě stejně neposlouchal!“ bránila se Kulma, „radši bys strávil noc s Lulu, než aby ses podělal uprostřed společenský místnosti.“
„Přesně tak. Radši se budu kamarádit s Lulu, která je stejně cáklá jako tady Nemyl…“
 „Nemyl!“ vyjekla Kulma, „kde vůbec je? Nedával sis ho náhodou do kapsy?“
  Jindra rychle zašátral v kalhotech a nehmatal cosi hladkého a studeného. Rychle vytáhl ruku a v dlani držel roztřesenou gumovou kachničku, která zimou drkotala zobákem. „Promiň, Nemyle!“
  Starost o Nemyla rázem ukončila jejich zbytečnou rozepři. Kulma se přestala mračit a Jindra se přestal chovat jako drzý výrostek.
  „Co kdyby jsme odsud vypadli?“ navrhla upírka a přehodila si hadici od vysavače přes rameno.
  Jindra souhlasil. Tíživý náklad vyložil v nejbližší kabince, takže už neměl důvod se tu nadále zdržovat.
  Svorně „jako“ dva nejlepší kamarádi opustili ponuré království porcelánových klozetů a zamířili pryč.
  Lulu, která je tajně sledovala ze splachovací nádržky, slastně vzdychla a zamilovaně pohlédla směrem ke dveřím.

  Ve společenském salónku koleje Ksmrtirád vyvolal Jindrův příchod menší pozdvižení. Všichni chtěli vidět chlapce, který se vrátil živý z Paneláku hrůzy a bez úhony vyvázl z prokletých záchodků. Do místnosti se nahrnuly desítky studentů. Salónek byl jimi tak přeplněný, že sotva Jindra s Kulmou vyšli z toalet, už byli doslova v obležení modrých stejnokrojů.
  „Vykládej, cos tam viděl?“ slyšel Jindra ze všech stran nedočkavé hlasy zvědavých studentů, „Byly tam duchové mrtvých zajíčků? Viděls Zmatený výtah? Je tam schovaný nacistický poklad?….“
  Jindra mlčel a prosebně se zadíval na svou společnici. Jenže ta si užívala svých 15 minut slávy a všem přihlížejícím barvitě líčila, jak bojovala s Lulu pomocí vysavače. I když Jindra věděl, že ho ani neměla zapnutý v zástrčce.
  Po půlhodině trýznivého výslechu ze strany budoucích spolužáků, byly „hvězdy večera“ propuštěny na svobodu. Smrtelně unavený Jindra a nemrtvě nadšená Kulma se posadili do modré pohovky u plechového krbu, aby mohly lépe vstřebat nejnovější zážitky.
  „S tebou se vážně člověk nenudí,“ pronesla s úsměvem upírka, „za těch třicet let, co tady předstírám, že jsem studentka, jsem neměla tak vzrušující noc jako dneska s tebou. Tedy kromě šmírovačky v chlapeckých sprchách.“
  Jindra neodpověděl. Tupě zíral do krbu a fascinovaně sledoval modré plamínky, jak pohlcují velké plastové poleno.
„Hele, já netrpím samomluvou,“ prohlásila rozhořčeně Kulma, „rychle něco řekni nebo najdu někoho, kdo ti vykecá mozek z hlavy. Třeba tamta šikmoočka!“
  Štíhlým prstem ukázala do protějšího rohu, kde seděla v křesle zamračená Ko Zanková a hypnotizovala je pohledem. Pravděpodobně nemohla přenést přes srdce, že se všichni zajímají o Jindru a ne o dědičku obchodní společnosti s ročním obratem pět miliard liber.
  „O čem si to mluvila?“ okamžitě zbystřil Jindra a přestal se dívat na plameny.
  „O nás dvou, brouku!“ zavtipkovala Kulma, „Nechápu, proč si neužíváš ten zájem. Co já bych za to dala.“
  „Všichni mluví o Paneláku hrůzy! Ale já v žádným nebyl. To bych si přece pamatoval.“
  „Bez urážky, ale to jsou vlkodlačí plky! Všichni tě viděli, žes tam vlezl. Copak si nejel po tom rezavým eskalátoru?“
  „Ale já myslel, že je to hlavní vchod do školy,“ bránil se Jindra, „supi kolem něj furt kroužili, tak jsem myslel…“
  „No, myslet sis mohl cokoliv. Skutečnost je taková, že ten barák každý rok požírá lidi. A jako vábničku používá ty podělaný halucinogenní schody.“
  „Jak víš, že jsou halucinogenní?“
  „Jednou jsem po nich jela! Asi tak před třiceti lety. Ale to je na dlouhé povídání.“
  „Ale přežilas to!“
  „Naštěstí jo, jeden druhák na létající propisce mě z nich včas shodil. Jinak bysem už byla tuhá.“
  „Nechápu, že mi o nich Hemeroida nic neřekla. Jako kdyby věděla, že se mi nic nestane.“
  „Ty se znáš s Hemeroidou Dangerovou?“ vyjekla nadšeně Kulma, „Neděláš si ze mě srandu? Že ne?“
  „Proč bych to dělal?“ nechápal Jindra její reakci, „co je na tom divného, že se s ní znám?“
  „Hemeroida Dangerová je místní legenda. Premiantka školy a nevlastní dcera pačlavického ředitele Kalbuse Bumbala. Sotva dostudovala školu, tak se postavila proti svému fotříkovi a místo, aby vzala flek na ministerstvu, tak se dala k nějakému hnutí za rovnoprávnost menšin. Někde jsem dokonce slyšela, že teď maká u tajné policie.“
  V Jindrovi v tu chvíli hrklo. Jestli má Kulma pravdu, tak to potom znamená, že se o něj zajímá tajná policie. Jeho záchrana z polepšovny a následný přesun do Pačlavic, mohly být součástí promyšlené vládní akce. Proto se Hermy tak dotkla vražda agenta Srdíčka. Musel to být její blízký kolega.
  „To si vymýšlíš!“ prohlásil nakonec, aby Kulmu zmátl, „Hemeroida, kterou znám, by ani v nejmenším nemohla být vládní agentka. Vždyť ani neumí pořádně kouzlit.“
  „Třeba je to jen shoda jmen!“ připustila Kulma i tuhle variantu, „Já taky znám několik holek, co se jmenují stejně jako já a nejsou to upírky.“
  „Tak vidíš!“ podpořil Jindra její domněnku.
  Modré digitální hodiny zavěšené nad plechovým krbem právě „odbily“ 22:00. Salónek se začal pomalu vyprazdňovat. Studenti včetně Ko Zankové opouštěli pohodlí sedacích souprav a zamířili ke dveřím s červeným kolečkem.
  „Je čas se rozloučit!“ pravila Kulma, „v deset hodin máme večerku.“
  „To je stejné jako u nás v polepšovně,“ usmál se Jindra.
 „Na chlapeckou část internátu tě ale doprovodit nemůžu,“ poznamenala upírka, „od toho incidentu v chlapeckých sprchách, mám zákaz tam chodit. Ale znám někoho, kdo tě tam rád doprovodí.“
  Kulma luskla prstem a na podlaze se objevil modrý mončičák.
  „To je Bobby, můj domácí mazlíček. Za těch pár let, co tady se mnou žije, už má prolezlou školu od sklepa až po půdu. Zná každý kout školního areálu. Takže ideální průvodce.“
  Gumová kachnička, která nervózně přešlapovala po koberci, žárlivě zasyčela na modré zvířátko