Další ráno mi bylo dobře. Léky zabraly a tak jsme vzali šnorchly a šli se potápět. Moře bylo klidné a nic nenasvědčovalo tomu, že pod hladinou se dějí věci. Nazuli jsme botky a sešli po dřevěném molu do vody. Přes záliv jsme viděli do Jordánska a po levé straně do Eilatu v Izraeli. Na krátkém úseku se tu sbíhaly hranice tří starobylých zemí.

Natáhli jsme si brýle na oči a ponořili se pod hladinu. Okolní svět přestal existovat a člověka překvapilo to ticho. Klid a nevšímavost, s jakou si ryby pod hladinou žijí své vlastní životy. Nestarají se o venkovní žár, ani o sucho, lidské snažení je nezajímá. Mají ve svém světě všechno, co potřebují. Kloužou a plynou, plavou a vlní svými barevnými těly do stran, zajíždějí pod korály a číhají na malé ryby. A to všechno v prostoru, kde vypínáte mnohý ze smyslů. Sluch tady nic neznamená, řeč je vám taky na nic, sahat na cokoliv se silně nedoporučuje a tak se díváte, nasáváte očima tu krásu, nic jiného vás nerozptyluje a tělo se zaměřuje jen na dýchání. Nádech… výdech… nádech… výdech. Slyšíte se dýchat a  to vás uklidňuje. Žijete.

Plavali jsme kolem korálového útesu a ukazovali si pantomimou na zajímavé věci. Jeden korál střídal druhý, kulatý fialkový navazoval na keříčkovitý žlutý a na mořských řasách, co v proudu povlávaly jako vlasy mořské panny, se pásly želvy. Viděli jsme barakudu pod kamenem, jak čeká na svůj oběd, viděli jsme ježky s dvaceticentimetrovými bodlinami, zpola zasunuté do prohlubní, viděli jsme klauna očkatého, jak vyjíždí a zajíždí do sasanky, viděli jsme rybu, co měla krásné a výrazné oči a když jsem se podívala blíže, tak jsem zjistila, že jsou falešné. Ty správné byly na opačném konci. Skvělá finta, jak získat něco do žaludku. Než si rybka uvědomí, že není u toho bezpečného konce, její životní plavba skončí v útrobách mimikrové ryby. Pode mnou se objevila krásná štíhlá ryba s černým vzorkem droboučkých pomněnek na výrazně žlutém těle. Byla tak úchvatná, elegantní a nádherně se vlnila… a neměla žádné ploutve, ani se jí tělo nikde nerozšiřovalo… Ježišmarjáááá, to je had!!!

Vylítla jsem nad hladinu rychlostí, kterou opouští  zátka šampus a na pokraji hysteráku.
„Co se děje?“ vynořil se Tom.
„Viděls ho?!“
„Koho?“
„Je tam had!!!“

Usoudili jsme, že pro dnešek to stačilo. Naše radost z toho, že tady podle ujištění delegátky nejsou medúzy, se ukázala jako dost zcestná. Medúzy? Takové miloučké potvůrky? Vždyť vlastně jen trošku štípou, no bóže. Brýle se mi stejně už začaly mlžit a mozek z intenzivní práce plic překysličovat. Nějak se mi točila hlava. Organismus byl ještě pořád trochu oslabený a cítila jsem, že je čas zaplout do bezpečí. Stáhla jsem si brýle, zachytila je o ucho a v poslední sekundě viděla svou náušnici, jak se stříbrně potápí do míst, kde ještě před chvílí byl onen žlutý ďáblík a nechává za sebou jiskřivou stopu. No nazdar…
„Tome…“
„No?“
„Mně vypadla náušnice.“
„Hm… Ta nová? Ale nečekáš, že o ni budu bojovat s tím hadem, že ne?“
„Třeba už je pryč…“
Ještě jednou jsme se potopili a viděli jsme ten stříbrný kroužek viset na větvičce korálu asi dva metry pod sebou. Už kolem něj plavaly rybky a zvědavě se koukaly, co to je a jestli se to dá sežrat. Had nikde.  Na třetí pokus se Tom vynořil s náušnicí v ruce, jak ten Honza z pohádky, co musel vylovit prsten z hlubokého jezera. No uznejte, že to od něj bylo statečné. Kam se hrabe Honza, tomu kolem kotníků nejezdila žlutá nebezpečná potvora.

pokračování příště...